Patrik Ouředník Ordre des livres (chronologique)

Pantagruel censuré, Rabelais récidive avec Gargantua, ogre démesuré et grand seigneur de Touraine dont les aventures paraissent encore suspectes aux théologiens. Monstre de paresse, abruti de religion durant son enfance, il échappe au pédantisme des " vieux tousseux" de la Sorbonne, dérobe au passage les cloches de Notre-Dame se cultive enfin auprès de l'humaniste Ponocratès, son maître. Survient la fabuleuse " guerre picrocholine ", née d'une querelle entre vignerons et boulangers tourangeaux, où se distingue le merveilleux frère Jean des Entommeures. En récompense, le moine utopiste pourra édifier son abbaye de Thélème où tolérance et liberté feront loi. D'un mot, Victor Hugo définissait Rabelais : " Son éclat de rire est un des gouffres de l'esprit ".

Ein Tscheche schreibt auf Französisch … über die ganze Welt. Der Protagonist dieses kurzen Romans, wie der Erzähler Übersetzer von Beruf, will ein Buch schreiben. Möglicherweise ist er ein Enkel von Adolf Hitler und war kurzzeitig Berater „des dümmsten amerikanischen Präsidenten der Geschichte des Landes“… Herauskommt eine fröhliche Apokalypse, ein zerbrochenes Spiegelbild unserer Epoche – sprachverliebt, mit einem Hang zum absurden Humor, mit einer Vielzahl von witzigen Details und ätzenden Kommentaren, zwischen Grauen, Verzweiflung und Lachen.

Pantagruel, „první arcidílo moderní komičnosti“ (F. X. Šalda) líčí svéráznou cestu hlavní postavy za poznáním. Stavba románu poskytovala autorovi spoustu příležitostí k satiře na všechny oblasti soudobého života a středověkého myšlení, jako byly scholastická teologie a logika, mnišství a katolická askeze, protestantské puritánství i doznívající rytířství, kromě toho je i parodií na soudobou literaturu a její žánry. Jediný dostupný překlad stěžejního díla světové literatury je dnes kolektivní překlad tzv. Jihočeské Thelémy z roku 1931. Od té doby vyšel čtyřikrát (naposledy Odeon, 1989), aniž byl kdy důkladněji zrevidován. Jakkoli záslužný byl ve své době počin Jihočeské Thelémy, překlad starý 90 let dnes neobstojí. Překlad JT podléhá romantické představě Rabelaise, ustanovené v 19. století a dnes jednoznačně překonané: systematické zdůrazňování „lidovosti“ na úkor intelektuálnosti a literárního novátorství. K čemuž je nutno přičíst i některé francouzštinářské přehmaty , jistou míru autocenzury ve vulgarismech (najmě erotického charakteru); zastaralý je samozřejmě i kritický aparát, opírající se o francouzské vydání z roku 1922. Nový překlad Patrika Ouředníka se všem úskalím zdařile vyhýbá. Překladatel knihu též opatřil novým poznámkovým aparátem.

onçu durant l'hiver 1942-1943, révélé en 1966, Trouble dans les andains, premier roman de Boris Vian, n'est ni l'ébauche ni la version primitive de quelqu'une de ses autres œuvres. C'est un récit d'inspiration originale, pleinement achevé, conduit avec allégresse et que rien ne bride puisqu'il est mû tout entier par la dynamique des mots. Exemple le plus direct du langage-univers de Boris Vian, cette aventure où se mêlent la terreur (drolatique), l'enquête policière (cocasse) et l'espionnage-bouffe, ce sont les mots en effet qui la mènent et la tissent, l'embrouillent et la dénouent, y rebondissent et cabriolent, et nous font trembler à force de rire de leurs galipettes. Boris Vian s'y dédouble, s'y multiplie en dix personnages qui se poursuivent d'Auteuil à Bornéo, nagent dans des flots de sang de crapaud et s'entretuent joyeusement en se disputant un mystérieux engin, le barbarin fourchu. Une histoire que Boris Vian s'était racontée à lui-même faute de pouvoir la lire dans le livre d'un autre.

Nová kniha Patrika Ouředníka přináší 1800 hesel, která vysvětlují zapomenutá slova, jež měla nahradit cizí výrazy, aby čeština měla pro každou věc vlastní termín. Tato slova lze použít jako alternativy běžně užívaných výrazů a čekají na to, až je čtenáři znovu zařadí do svého jazyka. Společenský snobismus se stává spojencem: stačí použít slovo ve správnou chvíli a ostatní se postarají o jeho šíření. Čtenář zde najde jak výrazy, které tvoří jazykovou výbavu generací, tak i slova, která vznikla v jediné vědecké přednášce nebo učeném pojednání. Uvedené výrazy pokrývají pět oblastí: vesmír a přírodní jevy, člověka a jeho zdraví, řemesla a stravování, duševní činnost a společenský život, a úřady a instituce. Mnohá z těchto slov chybí v moderních slovnících, přičemž většina byla vybrána z období od 18. do 20. století, s občasnými odkazy do minulosti i budoucnosti. Kniha vybízí k rovnosti a svobodě, ačkoli bratrství zůstává opomenuto.

Publikace doprovázející výstavu věnovanou výročí narození mistra Jana Husa a sametové revoluce obsahuje kromě katalogu site-specific děl 32 výtvarníků a architektů reagujících na téma pravdy ve své tvorbě také eseje předních českých intelektuálů a jejich pohledu na téma pravdy v našem životě a společnosti: Václava Bělohradského, Ivana Blechy, Petra Fischera, Karla Hvížďaly, Petra Kratochvíla, Patrika Ouředníka, Miroslava Petříčka a Jiřího Přibáně.

„Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby – a tedy i každého z nás.“ – tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka. A dodává: „Cestovat v Ouředníkově světě je vždy podnětné a čtenář si nakonec uvědomí – a co jiného žádat po literatuře? –, že onen fiktivní svět, sevřený v krunýři své blbosti, hroutící se v permanentní implozi sám do sebe, je k nerozeznání podobný tomu našemu...“ Jsou tu velké dějiny plné válek, letopočtů a podivných statistik. Ale o ně vlastně tak úplně nejde. Jsou tu vtipy o dvou Číňanech, stručné dějiny náboženství, pravidla vegetariánství, maltská hymna, etymologie křestních jmen... Ouředník proniká chatrnou konstrukcí naší doby a bujaře odmontovává šrouby. Ve 111 kapitolách nabízí čtenářskou procházku po jedné civilizaci.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Ceci est une histoire de France. Et pas n'importe laquelle. C'est celle que l'on a certainement enseignée au début du siècle dernier, quand les élans de la modernité promettaient de modifier à jamais les consciences. Le véritable héros de cette histoire de France est non pas Clovis ou Charlemagne mais celui qui la propage, à savoir l'instituteur. Et l'on rit. Jaune, certes, mais l'on rit. De notre chauvinisme, de nos préjugés idiots vis-à-vis de tout ce qui n'est pas français autant que de la condescendance du sexe masculin vis-à-vis de son pendant. Exercices militaires contre travaux d'aiguille. L'instituteur apprend à lire et à compter, apprentissages autrement plus utiles que la prière. Mais il inculque aussi les bonnes manières. L’éducation civique s'avère prompte à enseigner l'amour de la patrie. Nous entrons dans la peau de l'élève, sans doute un des meilleurs éléments du maître, celui qui semble avoir parfaitement bien appris ses leçons. Dans ce "roman didactique", faux roman d'anticipation, le narrateur adopte le ton crédule de la bien-pensance, absolument soumis à la toute-puissance du pédagogue, qui incarne à lui seul l'idéal de la démocratie et du progrès. Incisif, Patrik Ourednik saisit littéralement ses lecteurs : historien de l'histoire, il est un grand satiriste. Mais avec ceci de particulier : il ne grossit pas les traits, il les compile.

V knize Svobodný prostor jazyka shrnul básník, prozaik, esejista a překladatel Patrik Ouředník všechny své texty a rozhovory věnované problematice jazyka a jeho vztahu k literatuře. Vznikl tak mimořádně cenný a podnětný svazek. Kniha je členěna do pěti oddílů: první oddíl přináší texty o obecných otázkách jazyka a překladu, druhý je věnován Rabelaisovi a problematice jazyka v jeho díle, třetí sestupuje hluboko do minulosti („O původu jazyka ve starověkém Řecku“), čtvrtý se vyjadřuje k jazyku dnešnímu, poukazuje na ledabylé zacházení se slovy v naší současnosti a věnuje se i otázce uchování paměti umožněné jazykem, pátý představuje několik jazykově-literárních kuriozit s hlubším obsahem. Kniha má všechny přednosti pečlivě komponovaného svazku: jednotlivá témata se doplňují a vzájemně nasvěcují, celek vypovídá o mnohaletém a soustavném autorově zájmu o danou problematiku.

„Koneckonců není vyloučeno, že to není poprvé, že i ty ohlášené konce světa opravdu proběhly, ve dvacátém století, v osmnáctém, patnáctém, jedenáctém a tak dále. Možná proběhly, ale nikdo si toho prostě nevšiml.“

Na půl cesty mezi autorským esejem a odbornou studií, Ouředníkova nová kniha čerpá látku stejně dobře z literatury jako z historie, filosofie či antropologie. Opět se zde setkáváme s klíčovou tematikou autora: společnost viděná prizmatem jazyka, topiky, loci communes. Od Homéra k církevním Otcům, od středověku k renesanci, od osvícenství k sociálním utopiím 19. století a k dystopiím současnosti, Ouředníkovy dějiny utopie jsou především dějinami myšlení o společnosti – a tím i západní kultury jako takové.

Über dieses Jahrhundertstück des irischen Nobelpreisträgers Samuel Beckett schrieb der Philosoph Günther Anders: »Der Clown ist von einer Traurigkeit, die, da sie das traurige Los der Menschen überhaupt abspiegelt, die Herzen all Menschen solidarisiert und durch diese ihre Solidarisierung erleichtert … Die Farce scheint zum Refugium der Menschenliebe geworden zu sein: die Komplizenhaftigkeit der Traurigen zum letzten Trost. Und weiß auch die Tröstung nicht, warum sie tröstet und auf welchen Godot sie vertröstet – sie beweist, daß Wärme wichtiger ist als Sinn; und daß es nicht der Metaphysiker ist, der das letzte Wort behalten darf, sondern nur der Menschenfreund.« Dreisprachige Ausgabe: Auf den Doppelseiten findet sich auf der linken Seite in der linken Spalte der französische, in der rechten Spalte der englische Originaltext und auf der rechten Seite – etwas größer gedruckt und über die gesamte Seitenbreite – die Übersetzung ins Deutsche.

La nouvelle œuvre de Patrik Ouředník explore un phénomène marquant du 19e siècle : la fondation de « colonies libres » en Amérique par des Européens en quête d'un autre contexte social. Ces tentatives utopiques partagent un trait commun : le rejet tant de la révolution politique prônée par les communistes que du réformisme social des socialistes. Le livre présente deux narrateurs et se divise en trois parties. La première partie est le témoignage d'un anarchiste italien ayant tenté de créer une communauté libre au Brésil. Rapidement, il apparaît que son projet ambitieux a échoué, mais les raisons restent floues. Dans la deuxième partie, un des colons raconte des querelles interminables, des luttes de pouvoir, des votes sans fin, et les défis liés à la mise en œuvre du travail volontaire et de l'amour libre. La dernière partie propose quatre dénouements possibles, qui, comme souvent chez Ouředník, ne mènent à aucune conclusion véritable. L'auteur jongle avec les stéréotypes et les conventions, tout en rendant hommage à ceux qui, de bonne foi, ont exprimé le désir de « stopper le monde pour en descendre ».

Po próze Příhodná chvíle, 1855 přichází Patrik Ouředník s novou prózou, jejíž děj je zasazen do současné Prahy. Na půdorysu fabulační hříčky s detektivní zápletkou virtuózně rozehrává pestrou škálu stylistických i myšlenkových vtipů, jež mu slouží k sarkastickému pojednání českého dneška. Hlavními hrdiny knihy jsou pražští důchodci, detektiv a znásilněná studentka výtvarných umění. Ačkoli je kniha postavena na humoru, ironii a hře se čtenářem, za tím vším se skrývají nelítostně vystižené obrazy ze života, jež umí Ouředník vyhmátnout a zachytit jako málokdo v současné české literatuře.

Slovník nekonvenční češtiny 1945–1989. Třetí, rozšířené vydání jedinečného díla v historii české lexikografie: přes šestnáct tisíc výrazů z oblasti argotu, slangu a „nekonvenční češtiny“ z let 1945 až 1989.

Parlé par plus de dix millions de personnes, le tchèque est l'une des plus anciennes et des plus riches langues d'Europe. Grâce à ce livre, vous serez capable vous aussi, en six mois d'étude "sans peine", de converser dans cette langue passionnante en utilisant un vocabulaire actuel. Avez-vous un robot chez vous ? Avez-vous déjà vu un pistolet ? Aimez-vous danser la polka ? Sans le savoir, vous connaissez déjà trois mots tchèques ! Les 92 leçons de cette méthode vous permettront d’en apprendre beaucoup plus sur la langue tchèque littéraire, celle utilisée dans les médias et les administrations.

Dům bosého je výborem ze dvou předchozích sbírek Patrika Ouředníka, Anebo (Volvox Globator, 1992) a Neřkuli (Mladá fronta, 1996), doplněným jednadvaceti dosud nepublikovanými texty.

Autor se při přípravě slovníku argotu starého i nejnovějšího uvolil publikovat jako její předzvěst tuto etudu. Jeho satirická průprava však ovlivnila samotné podání, a tak vznikla půvabná učebnice hantýrky coby řeči vtipné, bohaté a natolik zdravé, že vždy přežila a bohdá přežije všechna jazyková nedochůdčata. Doprovozeno kouzelnými dobovými ilustracemi.

Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit. Jeho vzpomínání probíhá především v rovině jazyka, neboť jazyk je jak první zbraní každého totalitarismu, tak i jedinou možnou obranou. Bytostná pomíjivost těchto vzpomínek zároveň vyjevuje směšnost a zapomněníhodnost toho, co před nedávnem tvořilo náplň našich životů.

Europeana défie les genres traditionnels. Il s'agit d'un abrégé de la stupidité humaine, d'un précis des faits et des événements du siècle dernier poussés implacablement dans leurs derniers retranchements. Le livre se présente sous la forme d'une relation "objective" de ce qui a constitué le siècle (scientisme, communisme, nazisme, émancipation féminine, société de consommation, guerre froide, révolution technologique, etc.). Mais à partir de là, tout est faussé, la logique des faits comme l'angle d'observation. Les statistiques produisent quantité de chiffres "parlant" qui ne disent rien. Les théories et les discours convenus de la société occidentale sont passés au crible et ridiculisés dans des abrégés pseudo-scientifiques. Mais il y a pire encore : à la manière des anciens ouvrages scientifiques, le texte s'accompagne en marge de notations censées guider le lecteur et qui constituent à elles-seules un véritable Dictionnaire des idées reçues du XXe siècle

Le lundi de Pâques 1916, à Dublin, une insurrection nationaliste irlandaise éclate. Sept rebelles prennent possession du bureau de poste qui fait le coin de Sackville Street et d'Eden Quay, le vident de ses occupants légaux et soutiennent un siège farouche contre les loyaux soldats de Sa Majesté britannique. Mais une jeune fille, Gertie Girdle, est restée, qui va poser de nombreux problèmes aux assiégés - et notamment celui-ci : parviendront-ils à se conduire correctement avec elle, en vrais gentlemen ? Ce n'est qu'à ce prix qu'ils pourront, après leur mort, être considérés comme des héros véritables.

„Lidé se dělí na dvě části: kulturní a nekulturní. Ti první chodí na toaletu, na WC, v krajním případě na dvě nuly. Ti druzí chodí zásadně na hajzl a pro ukrácení dlouhé chvíle zhusta čmárají po zdech. Tak spojují užitečné s příjemným, individuální se společenským, obecné s partikulárním...“ Sto třicet osm nápisů opsal a uspořádal Patrik Ouředník.

Experimentální poezie, v níž je hlavní důraz položen na práci s jazykem.

Spekulace vycházely v letech 1901–1902 v literárním čtrnáctideníku Bílá revue (La revue blanche). Výbor je doplněn několika texty ze satirického týdeníku Divoká kachna (Le Canard sauvage) a jednou ukázkou z italské revue Poesia. Souborné vydání Jarryho časopiseckých příspěvků vyšlo poprvé v roce 1911, toto vydání se opírá o reedici z roku 1969.

Text přednášky pronesené v Kruhu přátel českého jazyka při FF UK - přednáška zkoumá vliv "hypotetických jazyků" na podstatu i fungování jazyka.

Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit. Jeho vzpomínání probíhá především v rovině jazyka, neboť jazyk je jak první zbraní každého totalitarismu, tak i jedinou možnou obranou. Bytostná pomíjivost těchto vzpomínek zároveň vyjevuje směšnost a zapomněníhodnost toho, co před nedávnem tvořilo náplň našich životů.

Satiricko-absurdistické texty o prosťáčkovi, kterému se nedaří splynout se společností a ztratit se v davu, mají formu černého humoru.

Slovník obsahující přes 1300 výrazů a rčení biblického původu a doplněný citacemi z děl věhlasných i méně věhlasných biblistů – a ne vždy uctivými komentáři autora samého.

S podtitulem: Jak putoval za princeznou, a o všelijakých dobrodružstvích, která se mu přitom přihodila. Princ Čekanka a jeho věrný oř Zagroškudla se vydávají na cestu za princeznou. Potkají spoustu neobyčejných bytostí – loupežníky, kteří vyloupí cukrárnu, žirafu jménem Teta Běta sedící na stromě, čarodějnici Pucnohu, kapra vyprávějícího vtipy... Originální pohádka známého českého autora vystavěná na klasickém schématu, protkaná velkou dávkou jazykové hravosti, vtipu a nonsensu. Knížka je plná slovních hříček a nečekaných zvratů, které z ní dělají jednu z nejvýraznějších současných pohádek. Seznam zviřátek: medvěd Bloumal, lišák Zrzek, hranostaj Ondřej, zajíc Kuba Kakrlák, veverka Janinka, krtek Vilém, neznámá sova a některá další. Seznam strašidel: čarodějnice Pucnoha, Klemprda, Kudibal a Plivník, polednice a nemodlenka, bludný kořen, bludičky neboli cvendy, jezinky, mátohy a mátožníci, sněhové obludy a příšery a některá další.

Reflexivní poezie s úsměvem, ale i se surovou přímočarostí vypovídá o vztazích mezi lidmi. Zdánlivá rozporuplnost není pro autora náhodou, ale zcela jasným programovým zaměřením. Autor dokonale ovládá svět protikladů a střídá úzkost s nadějí, život se smrtí či bolest s pocity štěstí a harmonie.

Slovník Patrika Ouředníka nabízí jinou češtinu, než jsme zvyklí. Ouředník ji důmyslně označuje neterminologicky jako „češtinu nekonvenční" – její hranice je dost těžké přesně vymezit. Zahrnuje pojmenování a frazeologismy, které nejsou v žádných slovníkových příručkách, ale i ty, které zná třeba i akademický Slovník spisovného jazyka českého. Jsou tu prvky z argotu, slangů, ale i běžné hovorové, lidové, by i docela neutrální češtiny, najdeme tu výpůjčky korektních slov cizích, která přenesením do domácího prostředí nabyla expresivity, i solidní intelektualismy zgrotesknělé kontextem. Jsou tu slova a idiomy zachycené ve stavu zrodu, výtvory spontánní jazykové tvořivosti vlastně jen „omylem" fixované, a teď již přímo kodifikované slovníkem, ale jsou tu i výrazy s tisíciletou historií, jež svým bezprostředním poukazem k lidské tělesnosti byly odsouzeny k neoficialitě. Šmírbuch jazyka českého obsahuje 1.260 tématických skupin a podskupin a přes 16.000 lexémů. Čtvrté doplněné vydání.

Le narrateur rencontre, dans un autobus, un jeune homme au long cou, coiffe d'un chapeau orné d'une tresse au lieu de ruban. Le jeune homme échange quelques mots assez vifs avec un autre voyageur, puis va s'asseoir à une place devenue libre. Un peu plus tard, le narrateur rencontre le même jeune homme en grande conversation avec un ami qui lui conseille de faire remonter le bouton supérieur de son pardessus. Cette brève histoire est racontée quatre-vingt-dix-neuf fois, de quatre-vingt-dix-neuf manières différentes. Mise en images, portée sur la scène des cabarets, elle a connu une fortune extraordinaire. Exercices de style est un des livres les plus populaires de Queneau.