Patrik Ouředník Ordre des livres

Ein Tscheche schreibt auf Französisch … über die ganze Welt. Der Protagonist dieses kurzen Romans, wie der Erzähler Übersetzer von Beruf, will ein Buch schreiben. Möglicherweise ist er ein Enkel von Adolf Hitler und war kurzzeitig Berater „des dümmsten amerikanischen Präsidenten der Geschichte des Landes“… Herauskommt eine fröhliche Apokalypse, ein zerbrochenes Spiegelbild unserer Epoche – sprachverliebt, mit einem Hang zum absurden Humor, mit einer Vielzahl von witzigen Details und ätzenden Kommentaren, zwischen Grauen, Verzweiflung und Lachen.

Pantagruel, „první arcidílo moderní komičnosti“ (F. X. Šalda) líčí svéráznou cestu hlavní postavy za poznáním. Stavba románu poskytovala autorovi spoustu příležitostí k satiře na všechny oblasti soudobého života a středověkého myšlení, jako byly scholastická teologie a logika, mnišství a katolická askeze, protestantské puritánství i doznívající rytířství, kromě toho je i parodií na soudobou literaturu a její žánry. Jediný dostupný překlad stěžejního díla světové literatury je dnes kolektivní překlad tzv. Jihočeské Thelémy z roku 1931. Od té doby vyšel čtyřikrát (naposledy Odeon, 1989), aniž byl kdy důkladněji zrevidován. Jakkoli záslužný byl ve své době počin Jihočeské Thelémy, překlad starý 90 let dnes neobstojí. Překlad JT podléhá romantické představě Rabelaise, ustanovené v 19. století a dnes jednoznačně překonané: systematické zdůrazňování „lidovosti“ na úkor intelektuálnosti a literárního novátorství. K čemuž je nutno přičíst i některé francouzštinářské přehmaty , jistou míru autocenzury ve vulgarismech (najmě erotického charakteru); zastaralý je samozřejmě i kritický aparát, opírající se o francouzské vydání z roku 1922. Nový překlad Patrika Ouředníka se všem úskalím zdařile vyhýbá. Překladatel knihu též opatřil novým poznámkovým aparátem.

onçu durant l'hiver 1942-1943, révélé en 1966, Trouble dans les andains, premier roman de Boris Vian, n'est ni l'ébauche ni la version primitive de quelqu'une de ses autres œuvres. C'est un récit d'inspiration originale, pleinement achevé, conduit avec allégresse et que rien ne bride puisqu'il est mû tout entier par la dynamique des mots. Exemple le plus direct du langage-univers de Boris Vian, cette aventure où se mêlent la terreur (drolatique), l'enquête policière (cocasse) et l'espionnage-bouffe, ce sont les mots en effet qui la mènent et la tissent, l'embrouillent et la dénouent, y rebondissent et cabriolent, et nous font trembler à force de rire de leurs galipettes. Boris Vian s'y dédouble, s'y multiplie en dix personnages qui se poursuivent d'Auteuil à Bornéo, nagent dans des flots de sang de crapaud et s'entretuent joyeusement en se disputant un mystérieux engin, le barbarin fourchu. Une histoire que Boris Vian s'était racontée à lui-même faute de pouvoir la lire dans le livre d'un autre.

Nová kniha Patrika Ouředníka přináší 1800 hesel, která vysvětlují zapomenutá slova, jež měla nahradit cizí výrazy, aby čeština měla pro každou věc vlastní termín. Tato slova lze použít jako alternativy běžně užívaných výrazů a čekají na to, až je čtenáři znovu zařadí do svého jazyka. Společenský snobismus se stává spojencem: stačí použít slovo ve správnou chvíli a ostatní se postarají o jeho šíření. Čtenář zde najde jak výrazy, které tvoří jazykovou výbavu generací, tak i slova, která vznikla v jediné vědecké přednášce nebo učeném pojednání. Uvedené výrazy pokrývají pět oblastí: vesmír a přírodní jevy, člověka a jeho zdraví, řemesla a stravování, duševní činnost a společenský život, a úřady a instituce. Mnohá z těchto slov chybí v moderních slovnících, přičemž většina byla vybrána z období od 18. do 20. století, s občasnými odkazy do minulosti i budoucnosti. Kniha vybízí k rovnosti a svobodě, ačkoli bratrství zůstává opomenuto.

Publikace doprovázející výstavu věnovanou výročí narození mistra Jana Husa a sametové revoluce obsahuje kromě katalogu site-specific děl 32 výtvarníků a architektů reagujících na téma pravdy ve své tvorbě také eseje předních českých intelektuálů a jejich pohledu na téma pravdy v našem životě a společnosti: Václava Bělohradského, Ivana Blechy, Petra Fischera, Karla Hvížďaly, Petra Kratochvíla, Patrika Ouředníka, Miroslava Petříčka a Jiřího Přibáně.

„Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby – a tedy i každého z nás.“ – tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka. A dodává: „Cestovat v Ouředníkově světě je vždy podnětné a čtenář si nakonec uvědomí – a co jiného žádat po literatuře? –, že onen fiktivní svět, sevřený v krunýři své blbosti, hroutící se v permanentní implozi sám do sebe, je k nerozeznání podobný tomu našemu...“ Jsou tu velké dějiny plné válek, letopočtů a podivných statistik. Ale o ně vlastně tak úplně nejde. Jsou tu vtipy o dvou Číňanech, stručné dějiny náboženství, pravidla vegetariánství, maltská hymna, etymologie křestních jmen... Ouředník proniká chatrnou konstrukcí naší doby a bujaře odmontovává šrouby. Ve 111 kapitolách nabízí čtenářskou procházku po jedné civilizaci.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Slovník Patrika Ouředníka nabízí jinou češtinu, než jsme zvyklí. Ouředník ji důmyslně označuje neterminologicky jako „češtinu nekonvenční" – její hranice je dost těžké přesně vymezit. Zahrnuje pojmenování a frazeologismy, které nejsou v žádných slovníkových příručkách, ale i ty, které zná třeba i akademický Slovník spisovného jazyka českého. Jsou tu prvky z argotu, slangů, ale i běžné hovorové, lidové, by i docela neutrální češtiny, najdeme tu výpůjčky korektních slov cizích, která přenesením do domácího prostředí nabyla expresivity, i solidní intelektualismy zgrotesknělé kontextem. Jsou tu slova a idiomy zachycené ve stavu zrodu, výtvory spontánní jazykové tvořivosti vlastně jen „omylem" fixované, a teď již přímo kodifikované slovníkem, ale jsou tu i výrazy s tisíciletou historií, jež svým bezprostředním poukazem k lidské tělesnosti byly odsouzeny k neoficialitě. Šmírbuch jazyka českého obsahuje 1.260 tématických skupin a podskupin a přes 16.000 lexémů. Čtvrté doplněné vydání.