Publikace, která vychází souběžně se stejnojmennou výstavou na Pražském hradě, sleduje osudové okamžiky ve vývoji Československa ode dne, kdy 28. října 1918 proběhl v Praze nenásilný státní převrat, přes osudné dny na podzim roku 1938 až po komunistický převrat v únoru 1948. Jednotlivých období se zasvěceně ujali přední čeští historici Pavel Zeman, Vratislav Doubek, Michal Pehr a Jiří Kovtun.
Kniha se zabývá zrodem českých politických elit v průběhu 19. století a jejich vymezováním vůči rozvíjejícímu se slovanskému světu v čele s Ruskem. Chápání ruské otázky bylo klíčovým faktorem při formování moderní české politiky. Obraz Ruska, z nejrůznějších příčin dobově velice blízké a inspirativní veličiny, si Češi vytvářeli po desítiletí. Ať si to jejich představitelé uvědomovali či nikoli, diskuse o vztahu k východní mocnosti a tamní společnosti dávala vyniknout specificky českým zájmům a cílům. Poznání tehdejších snah, nejistot a nadějí, stejně jako víry a odvahy ke hledání optimálních cest může být poučné i dnes.
Méně známé aktivity a postoje prvního československého prezidenta před první světovou válku a to zvláště se zřetelem k tzv. slovanské otázce tvoří základní obsahovou linii této rozsáhlé studie, která se pokouší doplnit kritický obraz této významné osobnosti našich dějin.
Kniha zachycuje pozadí sbližovacích pokusů české a německé politiky na sklonku 19. století. Tehdy, v atmosféře moderny, se nově nastupující politická generace snažila přijít s podněty jak oživit možnosti zemského i říšského, rakousko-uherského rozvoje. Na příkladu spolupráce skupiny politických realistů (T. G. Masaryk, J. Kaizl, K. Kramář) a okruhu redakce kulturně politické vídeňské revue Die Zeit (H. Kanner, I. Singer, H. Bahr) lze doložit, jak obtížné a ve své podstatě nemožné bylo hledání východisek z kruhu národnostní podezíravosti a izolacionismu. Pod společně hlásanými ideály jednoty a spolupráce se skrývaly rozdílné představy a zájmy. Právě neúspěch politiky smíření vedl později k deziluzi a oslabování rakouské identity v české politice, a nakonec k prosazení separatistického programu.
Kniha přistupuje svébytným způsobem k problematice moderního vystěhovalectví 19. a raného 20. století. Přibližuje v obecné rovině jeho podstatu, příčiny a orientaci jednotlivých proudů, vnitrostátní migraci, silný zaoceánský proud či alternativní směrování utečenců, zejména na východ do oblasti carské říše. Autor však sleduje problematiku vystěhovalectví vlastně zprostředkovaně, jako téma širší společenské, zejména politické diskuse. Jednotlivé kapitoly práce se tak soustřeďují nikoli na analýzu vystěhovalectví jako takového, ale na proměny vztahu české společnosti a politiky k jednotlivým projevům dobové migrace a emigrace, osídleneckým projektům, politickému exilu, krajanům a krajanským komunitám. Přibližuje různé dobové ohlasy, které vystěhovalectví vyvolávalo, představy jeho využití v zájmu expanzivní síly české ekonomiky či naopak úsilí o zmírnění dopadů odchodu desetitisíců v obavách z národní slabosti. Jakkoli byla v posledních letech věnována problematice vystěhovalectví řada titulů, předkládaný text na zkoumání této problematiky nejen vhodně navazuje, ale rozšiřuje ji novým směrem.
Vídeňské vzpomínky Bedřicha Hlaváče byly psány jako vědomý pokus o rekonstrukci historické paměti společnosti. Hlaváč, dlouholetý vídeňský zpravodaj z dob císařského Rakouska, se snažil touto cestou připomenout mladému republikánskému Československu jeho někdejší kořeny, zrekonstruovat pro mladší generace lesk zlata i pozlátka císařské metropole. Málokdo z Čechů jeho generace znal Vídeň tak dobře ve všech patrech a úrovních společenského, politického, hospodářského i kulturního života jako tento muž širokých zájmů a právě tak širokých konexí. Více než dvacet let odtud působil jako parlamentní a politický zpravodaj Masarykových listů Čas a Naše doba, spolupracoval s dalšími pražskými i vídeňskými redakcemi a politiky, zprostředkovával jejich kontakty s vlivnými kruhy metropole. Bedřich Hlaváč byl důležitým prostředníkem mezi svébytnými světy rakouského a českého, říšského a zemského centra dění počátku 20. století a jako takový se stal svědkem a komentátorem, propagátorem i kritikem doby, jejíž obraz záhy a snad až příliš výrazně překryla nová epocha. Vedle cenného historického svědectví zachyceného v Hlaváčových pamětech přibližuje editor knihy formou životopisné studie též samu osobnost a život autora i jeho rodiny, stojící na pomezí česko-židovské komunity a sdílející její tehdejší nelehké osudy.
Josef Dürich (1847-1927), tento politik, dramatik a spisovatel má nepochybně své místo v českých dějinách, je to ovšem místo až příliš jednoznačné a vyhraněné, v obecném historickém povědomí je zapsán především a takřka výhradně jako epigon osobností a hlavních dějů vedoucích k vzniku Československa na sklonku první světové války. Záměrem této…
Předkládaná publikace náleží k ediční řadě Korespondence TGM a pomáhá rozšiřovat povědomí o Masarykových kontaktech se zahraničím. Úkolem tohoto edičního projektu je postupné zpřístupňování Masarykovy korespondence s Němci, významnými politiky, vědci, spisovateli, církevními činiteli a dalšími osobnostmi, kteří se narodili a žili mimo území Rakousko-Uherska. Na rozdíl od mnohých dosud vydaných svazků, v nichž je zdokumentována korespondence T. G. Masaryka s jednou osobností, obsahuje tento svazek korespondenci poměrně velké skupiny osob. V předkládané edici jsme zpracovali 206 dokumentů v němčině, 2 ve francouzštině a 1 v angličtině a doprovodili poznámkovým aparátem. Všechny publikujeme v jazyku originálu. Archivní dokumenty jsme čerpali z českých, německých a švýcarských archivů.
Osobnost ruského spisovatele a pravoslavného kněze Michaila Fjodoroviče Rajevského (1811 - 1884) provází velký paradox česko-ruských vztahů 19. století. Přestože je dnes mužem prakticky neznámým, těšil se Rajevskij ve své době obrovské vážnosti a důvěře. Po dobu téměř půl století zprostředkovával coby duchovní správce ruského vyslanectví ve Vídni kontakty Čechů a dalších rakouských Slovanů s ruskými vládními, kulturními i vědeckými celebritami. Do českých dějin se zapsal jako organizátor první neoficiální zahraničněpolitické akce zdejší politiky, známou pouť do Ruska v roce 1867, roku 1874 vysvětil pravoslavný chrám sv. Mikuláše v Praze. Předkládaná edice přináší soupis veškeré dostupné Rajevského korespondence s Čechy, z níž je značná část poprvé publikována v plném znění. Nalezneme zde např. listy F. Palackého, F. L. Riegra, F. A. Braunera a dalších čelných českých politiků; největší prostor nicméně dostávají desítky méně známých i zcela zapomenutých korespondentů, jež spojuje jedno velké téma: snaha o získání kontaktů a otevření možností vycestovat na východ, uplatnit se v obrovské, slovanské, carské říši.
