Jiří Šesták Livres

Kniha Jiřího Šestáka objevným a poutavým románovým způsobem domýšlí pozoruhodný životní příběh markomanské královny Fritigil, související se zapomenutou kapitolou prehistorie křesťanství na našem území. O této poslední markomanské královně, vládnoucí i na našich územích, se nám bohužel dochovalo velmi málo historických pramenů. Ale díky těm několika literárním dokladům a archeologickým nálezům, jež máme k dispozici, můžeme přes závoj našeho nevědění zahlédnout obrysy fascinující osobnosti, která se dokázala přesně zorientovat ve své dějinné situaci a porozumět výzvám přelomové doby, v níž žila. Jiří Šesták oživuje postavu královny Fritigil před očima čtenáře v poutavé a historicky uvěřitelné podobě. Příběh je nejenom strhujícím vyprávěním, které nás přenáší do časů dávno minulých na křídlech literární imaginace, ale i odvážným pokusem o rekonstrukci, založeným na pečlivém studiu reálií a historických pramenů.

Dramatické vyprávění z počátku padesátých let 20. století čtenáři otevírá část temné historie šumavských hor. Začínající studenti pedagogické fakulty přijíždějí na brigádu přímo na státní hranici, kde se mají účastnit tzv. vagónování pohraničí.Co se dalo rozebrat a znovu použít z bývalých německých a rakouských obcí po vyhnání jejich původních obyvatel, se posílalo jako stavební materiál do vnitrozemí. Co se poslat nedalo, vyhodilo se do povětří a zaniklo. Konfrontace mladých lidí s brutalitou nového režimu, ale i s vlastní ochotou se novému řádu podvolit či vůlí zápasit o svou vnitřní identitu a důstojnost, prověřuje nejednu postavu tohoto vypjatého vyprávění až k závěrečné katarze.Kniha Divoká honba časově předchází události vyprávěné v novele Cesta jinam, která vyšla v roce 2021 a byla také v autorské interpretaci načtena pro posluchače Českého rozhlasu. Čtenáři se tak se mohou vrátit na stejná místa a sledovat osudy jedné z ústředních postav, která oba příběhy propojuje.

Příběh knihy Cesta jinam je poskládaný ze střípků mých vzpomínek, zaslechnutých okamžiků, spojených pryskyřicí mé fantazie a představivosti. Pokud se některé události nestaly, pak věřte, že se stát klidně mohly. Některé postavy tohoto příběhu se v mém životě i vyskytovaly, a kdyby se spolu setkaly, možná by tento příběh i stvořily. Zkrátka, vše se mohlo stát. Pokud se to nestalo… Pro mne se Šumava stala něčím konkrétním v šesti letech, když otec postavil rekreační chaloupku na břehu lipenského jezera. Tehdy to byl svět téměř neobydlený, s mizejícími pozůstatky původního osídlení. I když rekreantů pozvolna přibývalo, části Šumavy byly liduprosté. Člověk se mohl vydávat na výpravy do nádherných lesů, ale také narážel na přítomnost neprostupné železné opony. Čas od času bylo slyšet od hranic střelbu, jako kluk jsem zaslechl různé příběhy, některé sám zažil. Má skautská a po zákazu skautingu tábornická léta jsem prožil rovněž v nádherných lesích Šumavy a Novohradských hor. To vše propojené mne poznamenalo na celý život.

Tahle kniha by se také mohla jmenovat Jihočeské divadlo můj osud. Autor v něm působí už více než třicet let a za tu dobu vystřídal nejen na jevišti řadu rolí: herec, režisér, umělecký šéf, ředitel... Úhel pohledu, ze kterého popisuje fungování divadelního organismu, se postupně mění, tak jako se mění autorovo postavení v divadle: od osobní konfese mladého divadelníka, který intenzivně pociťuje normalizační atmosféru předlistopadové společnosti a rozhodne se změnit podmínky, s nimiž zápasí ve svém divadle i v polistopadové době, až k zobecnění praktických zkušeností z řízení čtyřsouborové umělecké instituce s náročným provozem, do jejíhož čela ho vynesly lidské a profesionální kvality a autorita. Na začátku psaní své dizertace, z níž vychází tento text, si Jiří Šesták položil otázku: Může být regionální divadlo kulturním centrem? A protože věří v nezastupitelnou funkci divadla v duchovním rozvoji společnosti, veškerou svou činností ve všech 'rolích', které ve svém divadle zastával a zastává, usiluje o naplnění tohoto cíle. Že se mu to přes všechny překážky, které neváhá plasticky popsat, i chyby, které se nebojí přiznat, daří, dokazují i současné umělecké výsledky instituce, v jejímž čele stojí.