Kniha 50 podivuhodných postav nabízí výbor z portrétních textů publikovaných v Týdeníku Echo v letech 2016–2018. Autor s nadhledem a svérázným humorem píše o figurách veřejného života, lidech, kteří se – třeba jen nakrátko – stali známými, o osobnostech historických, ale i o postavách fiktivních. Štindl má dar přesné charakteristiky a působivé zkratky, umí být jízlivý, shovívavý i dojemný. Pro čtenáře a taky trochu pro sebe „zrecenzoval“ třeba Caligulu, Dominika Haška, Terminátora, Michala Davida nebo Johnnyho Cashe.
Nový román Ondřeje Štindla nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz – řečeno s českými literárními recenzenty, „Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem“ (Reflex), vyznačujícím se „nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka“ (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny „s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou a funkčností všech součástek“ (Respekt). Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce – a vstříc „osobní apokalypse“ jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story.
Román Mondschein je znepokojivou vizí světa po blíže neurčené katastrofě; sledujeme v ní komunitu přeživších, soustředěnou v severo či východoevropských kulisách, jejichž neurčitá pochmurnost odráží neradostnou situaci hrdinů: ti prošli dokonalým vymytím mozků a nyní žijí v totalitním státě, jenž odměnou za naprosté podrobení nabízí "oddych" ve virtuálním světě zvaném "Dorma" (původně šlo zřejmě o vojenský simulátor, nyní však Dorma nabízí lidem paralelní existenci, iluzi plnohodnotného života, ne-li dokonce iluzi svobodné vůle). Většina lidí toto uspořádání přijímá trpně; Eriku Vilksovi, hlavnímu hrdinovi knihy, se však pomalu začíná zajídat. Jeho nespokojenost přiživují matné záblesky vzpomínek na "svět předtím", na realitu vně Města i vně Dormy; přesto, že Erik patří k privilegované kastě členů "Ústředí" a klást si podobné otázky je proti jeho přísaze, rozhodne se přijít na to, kdo vlastně je a zda je daný stav skutečně tak nevyhnutelný, jak tvrdí establishment Města… Štindlova dystopie v mnohém odkazuje na zahraniční klasiky (Huxley, Orwell, Dick), v mnohém je zavázána domácí literární tradici (Egon Bondy); přitom ovšem nabízí svébytný, původní a napínavě vystavěný příběh o hledání lidské identity a fungování lidské společnosti. Svébytnou, paralelní rovinu příběhu vytvářejí ilustrace Josefa Bolfa, jenž je zároveň spoluautorem námětu knihy.
Román Ondřeje Štindla K hranici se skládá ze tří částí, z nichž každá má jiného protagonisty a odehrává se v odlišném historickém období. Spojuje je však společný rys: Stěpan, voják na konci druhé světové války, Michal, řidič náklaďáku za normalizace, a Ivan, sanitář na sklonku komunistického režimu, jsou outsideři, kteří se nedokážou přizpůsobit většinové společnosti. I když se pokoušejí splynout s okolím a podřizují se neviditelné „Hydře“, nakonec, pod vlivem lásky, učiní rozhodnutí a vzepřou se. Tato volba zásadně mění jejich životy a směřuje je k tragickému rozuzlení, které však nenabourává naději na existenci dalšího „za hranicí“. Autor mísí osobní a veřejné, vykresluje individuální osudy na pozadí historických událostí a kombinuje love story s bildungsromanem, pistolnickou historkou a mýtem. Tři příběhy se neokázale spojují a většinou se odehrávají v širším centru Prahy, kde město hraje významnou roli jako další postava, spoluhráč či protivník hrdinů. Román zkoumá hranice různých typů – od fyzických po duševní – a zároveň hledá střed, centrum a hloubku bezpečí.
Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.
Štindlův román se odvíjí na pomezí satiry, hororu, psychodramatu i road movie. Je možné v něm vidět surovou a stísňující karikaturu rozdělené společnosti. A také obraz existenciální krize, strachu z nicoty a touhy uniknout. Johanovu cestu určují narcismus a zahořklost, znechucení okolím i sebou samým. V jeho světě existuje jistota trapnosti a jen vzdálená možnost katarze. Štindl příběh svého antihrdiny zachycuje s neutuchající intenzitou a hodně zblízka; v Johanových výlevech nechává zaznívat deformované echo základních životních otázek, které ovšem ani v pokřivené podobě neztrácejí vážnost a význam. A z nich probleskuje i smutek člověka schopného jen „hýčkat si tu díru v srdci, to svoje studený místo“ a mučeného tušením, že to asi nestačí.
