Jindřich Jinoch příchází po pěti letech s novou knihou, o jejíž grafickou podobu se postaral Lukáš Bartoň. Jinochova druhá kniha má pramálo společného s debutem Maják a sirény. Básně jsou výrazně civilnější, přednost dostal volný verš.
Autor se ve vzpomínkách vrací na místa, kde vyrůstal, k situacím a lidem, kteří ho obklopovali. Jinoch se nedívá tolik na sebe, ale spíše na věci, které ho obklopují, na příběhy lidí kolem. Výsledkem je vyspělá sbírka básní, která zaujme nejen propracovaným vizuálem.
Sbírka Maják a sirény je mladá, melancholická, moderní a snová. Autor dává čtenáři prostřednictvím svých básní neohroženě nahlédnout do jeho vlastních pocitů a představ, předkládá mu své srdce téměř doslovně. Básně Jindřicha Jinocha jsou povětšinou milostné, svojí veskrze originální lyrikou a možná až přehnanou ublíženou melancholií se obrací k ženám svého života, ke svým sirénám. Autorovi rozhodně nelze upřít cit pro rytmus a schopnost neotřelé, ale až omračujícím způsobem vypovídající metafory.
Ve své debutové sbírce bere čtenáře do snové, někdy bezútěšné krajiny slovních přemetů, vnitřních i vnějších démonů a citových tornád. Jeho básně mají unikátní jazyk, ve kterém se snoubí velká slova a občas archaismy s drtivou chladnou všedností a skřípavými neologismy. Kniha Maják a sirény je trochu uplakaná, ale laskavý čtenář rád odpustí vzhledem k jejímu vytříbenému jazyku a čistotě emocí.
Jindřich Jinoch je bezesporu talentovaným mladým básníkem. Jeho kniha je bolestivě upřímná a ve své zamotané hře se slovy syrová. Na jejích stránkách se kouzelným způsobem potkává naivita a nezralost s jistou dávkou životní moudrosti a sebeironie. Autor s uchvacující lehkostí tančí na hranici kýče a úspěšně se mu vysmívá, když velkým silným slovům dává nové významy poukazováním na jejich nízkost.
