Jizvy na svých místech
- 138pages
- 5 heures de lecture





„Jak snadné pohlédnout / jak těžké prožít bolest / blízkou bolestí,“ píše Marcela Pátková Linhartová. Není samozřejmé, aby básníci a básnířky ručili za svoje slova vlastním životem. Marcela Pátková to dělá – a už pro tu opravdovost je dobré její poezii číst. Neuhýbá pohledem před světem v sobě ani před světem okolo (ostatně, oba často splývají): „Chci zpívat bláznům do očí / chci zpívat / o důvěře.“ Ale nejenom to je na Marcelině poezii hodné pozoru. Básně sbírky Zpívat bláznům jsou sevřené, čisté až k podstatě, zároveň významově spletité a zabodávají se pod kůži vnitřními rýmy nebo ráznými pointami.
Po přeslici vymírají královské rody, ale také, budiž mi odpuštěna ta věcně nesprávná aktualizace, se rodí, velmi, velmi zřídka, básnířky. Těch paradoxů a protimluvů by však mohlo být více: člověk jsou vždycky dva. Muž a žena. Ale co když jsou oba v ženě, v jedné ženě! Může se tomu říkat střídání rodových perspektiv lyrického subjektu, ale nebude to tak bolet. Není rozdíl v citlivosti otevřené rány a otevřeného ženského klína. Rozbolavělé duše. Pro úlevu se spěchá na hranici slov a dechu. Do Holanie? Za zlomeným slovem leží, možná, nový význam, za ulomeným dechem...co vlastně? Co vlastně o tom tam víme? A tak se vraťme raději k těm slovům, ohýbaným, spojovaným, lámaným a trhaným. Ne, že by nás bolela méně než přervaný tep, ale, na rozdíl od vylité krve, zůstávají. Člověk, to jsou dva: Marcela...Pátková Miroslav Zelinský
Básnické texty Marcely Linhartové, dříve Pátkové, se už od první vydané knihy vyznačovaly velmi erudovanou prací s jazykem, zakotvením v až filozofickém typu přemýšlení nad stavem věcí a zároveň metafyzickými přesahy. Charakteristickým byl i velmi silný vztah k víře, s mírou pokory areflexivitou sebe sama, těch nejbližších, světa. Toto vše čtenář nalezne i v knize „vyjměte kost“, v níž ale přibylo každodenní metafyziky. Sbírka je též výrazně osobnější než knihy předchozí a vztah k víře je tady více pociťován jako vztah ke Druhému. Vystupňovaný existenciální moment, který v mnohém dominoval jejím předchozím knihám, sice neubírá v jejích básních na síle, ale proměňuje se. Zjemňuje se, a přesto nebo právě proto se stává naléhavějším. A to i z toho důvodu, že její texty jsou procítěnější, ne že by ty předchozí nebyly, ale zde ona procítěnost pulzuje snad v každém textu a je i více uvěřitelnější. Naléhavost osobního sdělení přichází velmi pozvolna, nikam pak ale nemizí a zůstává jako hlavní ústrojný komponent jejích textů.