Ondřej Jakubec Livres

Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference představuje zajímavý vhled do uměleckohistorického výzkumu vybraných témat, jejichž společným jmenovatelem je střední Evropa raného novověku. Publikace vedle dílčích studií (umění a reformace, renesanční výzdobné programy a jejich filozofický a teologický smysl, činnost malířských cechů v 17.–18. století, fenomén barokního portrétu, problematika lokálního uměleckého centra baroka na příkladu Znojma, výuka architektura v osvícenské éře) přináší zajímavé srovnání metodologických přístupů, které k problematice zaujímají jak domácí, tak severoameričtí historikové umění nastupující generace. Vychází v anglickém jazyce ve spolupráci se Seminářem dějin umění Masarykovy univerzity. The present collection of texts is a result of a unique professional and collegial meeting of doctoral students from Department of Art and Archaeology at Princeton University and the Department of Art History at Masaryk University, culminating in the symposium called “Parallel Inquiries: Art and Visual Culture in Early Modern Central Europe” which took place in Brno on March 23, 2012. Despite the geographic distance separating the symposium participants and the diversity of their themes, all speakers shared the same interest: visual culture of the early modern era in Europe, especially Central Europe. The symposium provided an extraordinary possibility for the students to meet in person and introduce the different approaches practiced in each of the departments. The different local and transatlantic approaches are not incompatible at all, they seem complementary. The essays by Zdeňka Míchalová, Jennifer Morris, Elizabeth J. Petcu, Abigail D. Newman, Filip Komárek, Zuzana Macurová, Tomáš Valeš and Michal Konečný result from concentrated research carried out at two distant but in many ways similar institutions for whom early-modern Central Europe is the main point of interest. They demonstrate that the space of Ostmitteleurope offers an inexhaustible reserve of themes and many avenues for interpretation, and it is sure to remain an attractive topic for art historians for years to come.

Kniha představuje sborník textů ze IV. sjezdu historiků umění mapující z různých aspektů téma vztahu umění, moci a politiky.

Monografie města Kroměříže, která navazuje na knihu "Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži". Popisuje historii města od nejstarších zmínek až po současnost. Kniha byla vydána ve spolupráci s Katedrou dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Je doplněna množstvím fotografií.

Na počátku výstavy stála snaha navázat na předchozí projekt Muzea umění Olomouc, zaměřený na výtvarnou kulturu Olomoucka. Olomouc, jedno z nejstarších královských měst Moravy, mělo jedinečný charakter výtvarné kultury, jehož barokní rysy jsou dodnes patrné. Biskupové a arcibiskupové zde reprezentovali vysokou dvorskou kulturu, zatímco církevní instituce a jezuitská univerzita hrály klíčovou roli v kulturním životě města. Olomouc, i přes ztrátu politického postavení, usilovala o zachování své moravské metropole prostřednictvím nákladných uměleckých projektů. Výstava se chronologicky vymezuje lety 1620-1780, přičemž rok 1620 symbolizuje konec předbělohorské éry a nástup Josefa II. značí změnu společenské mentality. Muzeum umění Olomouc prezentuje výtvarná díla, která reflektují objednavatelské okruhy biskupů, církevních řádů a náboženských bratrstev. Doplňková výstava ve Vlastivědném muzeu se zaměřuje na měšťanskou kulturu, zejména na významné kupecké a řemeslnické rodiny, které formovaly kulturní tradice Olomouce v 17. a 18. století. Expozice ukazuje rozmach uměleckých řemesel a jak se zvyšující životní úroveň projevila v každodenním životě měšťanů. K výstavě byl připraven třísvazkový konvolut publikací, který usiluje o charakterizaci specifického fenoménu "olomouckého baroka" a barokní identity města, jež se projevuje i v dalších středoevropských městech. Olomouc tak představuje unikátní prostředí schopné adaptovat a transf

Vydáno u příležitosti výstavy Olomoucké baroko - výtvarná kultura 1620-1780 konané ve dnech 2. prosince 2010 - 27. března 2011 v Muzeu umění Olomouc - Muzeu moderního umění, Muzeu umění Olomouc - Arcidiecézním muzeu Olomouc a Vlastivědném muzeu Olomouc

Životní příběh synovce posledních Rožmberků historiků Václava Bůžka a Pavla Krále a historika umění Ondřeje Jakubce je netradičním pokusem o biografii šlechtice přelomu 16. a 17. století. Životní osudy i myšlenkový svět Jana Zrinského (1565-1612), syna jednoho z nejznámějších uherských vojevůdců v době válek s Turky, dvořana Rudolfa II. a dědice části rožmberského majetku na jihu Čech, jsou rekonstruovány na základě písemných, ikonografických a hmotných pramenů. Vedle hospodářských účtů, seznamů hostů, vyprávěcích pramenů a zlomkovitě dochované korespondence šlo zejména o výtvarnou výzdobu někdejší tabulnice na hradě Rožmberk a Zrinského náhrobek ve Vyšším Brodě. V nich se mimo jiné zrcadlí svatební symbolika, dobový pohled na život a smrt člověka i prostředky vytváření paměti a osobní reprezentace, které zastřešuje koncept ctnostného života Jana Zrinského jako křesťanského bojovníka. Podobný přístup, který umožní poučeným i laickým návštěvníkům zámeckých sídel pochopit promyšlenou symboliku jejich ikonografických programů i rozměry intelektuálního světa jejich majitelů, se nabízí například u Kratochvíle Viléma z Rožmberka, Jindřichova Hradce Jáchyma z Hradce či Telče Zachariáše z Hradce.

Epitafní památníky představují jedno z nejpozoruhodnějších témat výtvarné kultury 16. a 17. století, ale i klíčový fenomén sepulkrální kultury. V období renesance se zformoval typický epitaf, nejčastěji sestávající ze tří komponent (zobrazení zesnulého; identifikační, oslavný či zbožný nápis; náboženský výjev). Epitafy ve veřejném prostředí kostelů a hřbitovů, tedy ve společenství živých, především vytvářely a udržovaly vzpomínku na konkrétní zesnulé jedince. Smysl takové memorie byl jak reprezentační, tak i formou devoce ukazující správnou křesťanskou zbožnost a víru v posmrtný život a spásu. Kniha analyzuje epitafy nejen jako umělecká díla, ale z hlediska jejich kulturní funkce a hodnoty je rovněž vnímá jako osobité prameny „kultury umírání a vzpomínání“.

Kniha svým pojetím navazuje na práci Jan Zrinský ze Serynu - životní příběh synovce posledních Rožmberků (Praha 2009). Autoři věnují pozornost stavebním dějinám letohrádku Kratochvíle v oboře nedaleko Netolic, vnitřní skladbě a vybavení místností, jejich funkčnímu určení a především symbolické výzdobě. Stranou jejich zájmu nezůstane symbolický prostor renesanční zahrady s vodním příkopem a zděné ohrazení s obytnými a hospodářskými staveními, kostelem a jejich symbolická výzdoba. Převládající tematické okruhy v symbolické výzdobě interiérů letohrádku, k nimž patří především lovecké scény, motivy plodnosti a šťastného manželství, výjevy z římských dějin a ctnosti křesťanských rytířů pomohou autorům vstoupit do hodnotového a myšlenkového světa Viléma z Rožmberka, z jehož podnětu získala Kratochvíle v osmdesátých letech 16. století podle vzoru italských venkovských vil svou pozdně renesanční a manýristickou podobu. Po smrti Viléma z Rožmberka přijížděl na Kratochvíli Petr Vok a Jan Zrinský ze Serynu, proto je zajímavé sledovat, k jakým účelům sloužil letohrádek poslednímu rožmberskému vladaři a jeho synovci, kteří se těžko smiřovali s blížícím se zánikem rodu červené pětilisté růže. Knihu zakončí pohled na druhý život renesanční Kratochvíle v symbolické kultuře paměti posledních Rožmberků.