Jean Claude Schmitt Livres

La croyance aux revenants semble de tous les temps ; elle a pourtant aussi son histoire. Que signifiait au Moyen Âge cette "croyance" et comment la saisir ?Les dix siècles qui vont de l'Antiquité tardive à la veille de la Renaissance ont vu se succéder et se combiner les vieilles croyances païennes et les rituels lentement christianisés. Ils sont contenus dans la notion de memoria, de "mémoire des morts", faite de liturgie, de larmes et de prières ; une mémoire en réalité destinée à aider la séparation des vivants et du défunt, à régler le fonctionnement social de l'oubli.Les revenants médiévaux, c'étaient les rares morts qui, obstinément, pendant une durée assez brève, tenaient en échec le fonctionnement réglé de la memoria chrétienne, faisant obstacle au déroulement nécessaire du "travail du deuil". Revenants pitoyables ou terrifiants, le plus souvent solitaires, surgissant de leur tombe pour hanter la conscience des proches et des parents, coupable ou douloureuse.On saisit immédiatement l'ampleur des problèmes que fait surgir l'analyse rigoureuse de cette moisson de textes et d'images qui racontent l'apparition des morts, et où le spirituel se mêle au corporel, l'individuel au collectif, la personne à la parenté, le jour à la nuit, le merveilleux à l'ordre social. Ce livre ouvre à l'histoire sociale un secteur nouveau : la science des rêves.

"Da quando festeggiamo il nostro compleanno? La domanda è dovuta sembrare troppo aneddotica agli storici, visto che non se la sono posta mai, o a fatica. Questo libro invita il lettore a scoprire, non senza stupore, il carattere tardivo della celebrazione del compleanno. Marco Polo la scoprì con sorpresa presso il khan e una miniatura di epoca successiva ci restituisce questa fastosa celebrazione. Nel XIV secolo, i re di Francia, come Carlo V, si preoccupano del giorno e dell'ora della loro nascita a fini astrologici, per i quali scrivono commenti e tracciano immagini di oroscopi. Cosi il medioevo, che era tradizionalmente poco preoccupato del giorno della nascita e dell'età esatta degli individui mentre si occupava del giorno della loro morte, ha operato progressivamente un ribaltamento ricco di conseguenze, dalla morte alla vita, dall'anniversarium funerario a quello che i testi dell'epoca chiamano "natalità". Jean-Claude Schmitt rintraccia il lento costituirsi della pratica del compleanno, dei suoi riti - auguri, canzoncina, dolcetti, regali, candeline - soprattutto negli ambienti aristocratici dell'epoca moderna, nella borghesia del XIX secolo e infine, ma non prima del XX secolo, negli ambienti popolari.

Dva přední francouzští historici-medievalisté v ní shromáždili přes osm desítek hesel, samostatných a ucelených esejů, věnovaných podstatným skutečnostem a tématům středověkého života: nalezneme mezi nimi jak tradiční témata politických dějin („Král“, „Šlechta“, „Válka a křížová výprava“), dějin hospodářských („Peníze“, „Řemeslníci“, „Půda“), kulturních („Katedrála“, „Literatura a literatury“, „Poutnictví“, „Symbol“), tak hesla věnovaná základním vrstevnicím mentální krajiny středověkého člověka, často už pouhým názvem naznačující napětí mezi protikladnými složkami pojednávaných témat: „Mužství a ženství“, „Řád a stavy“, „Střed a periferie“, „Svoboda a otroctví“, „Ústní a písemné“. Stranou nezůstávají ani „periferie“ středověkého Západu: „Byzanc a Západ“, „Islám“ či „Moře“. Složení autorského kolektivu je podobně rozmanité – převažují v něm autoři francouzští, ale vedle nich nalézáme i odborníky z Itálie, Německa, Anglie, Spojených států, Polska i Ruska. Podařilo se tak encyklopedii vtisknout celoevropský rozměr, byť její zaměření zůstává v první řadě západoevropské a v samém centru pozornosti je pochopitelně Francie. Díky knize dojde čtenář k hlubšímu pochopení oné nejednoznačné, vzrušující a v mnohém klíčové epochy evropských dějin.

Kniha známého francouzského medievalisty se zabývá jednou zajímavou středověkou pověstí a na jejím základě vzájemným vztahem mezi latinskou, psanou kulturou vzdělanců a orální kulturou, šířenou mezi prostými lidmi. Autor analyzuje text Étienna de Bourbon, který ve 13. století pověst zaznamenal, popisuje okolnosti rozšíření této pověsti, kult sv. Guineforta, místního světce, který s pověstí souvisel, a v obecnější rovině se zabývá spojením světců se psy a pověrečnými obřady za uzdravení dětí, jež přetrvávaly až téměř do začátku 20. století. Text doprovázejí nákresy, plánky a fotografie.

Kniha známého francouzského medievalisty se zabývá jednou zajímavou středověkou pověstí a na jejím základě vzájemným vztahem mezi latinskou, psanou kulturou vzdělanců a orální kulturou, šířenou mezi prostými lidmi. Autor analyzuje text Étienna de Bourbon, který ve 13. století pověst zaznamenal, popisuje okolnosti rozšíření této pověsti, kult sv. Guineforta, místního světce, který s pověstí souvisel, a v obecnější rovině se zabývá spojením světců se psy a pověrečnými obřady za uzdravení dětí, jež přetrvávaly až téměř do začátku 20. století.Text doprovázejí nákresy, plánky a fotografie.

Středověká kultura byla v míře nepoměrně větší než ta naše založena na gestech, znameních a nonverbální komunikaci. Gesta plná nejrůznějších významů prostupovala životem člověka středověku, jeho prací a společenským zařazením, výchovou i zbožností. Přední francouzský historik, žák a spolupracovník J. Le Goffa, proniká ke kořenům středověké kultury a jejího dorozumívacího jazyka, řeči gest. Věnuje se symbolice gesta, dědictví antické rétoriky i biblického odkazu, vývoji v období karolinském i ve vrcholném středověku. Sleduje jazyk gest v prostředí laickém i klerickém, na půdě univerzit i v liturgii. Knihu průběžně provází bohatý obrazový materiál.

Ein außergewöhnlicher Fall aus dem 12. Jahrhundert: Es geht um den Bericht des Kölner Juden Juda ben David ha-Levi über seine Bekehrung zum Christentum und seine Karriere im Prämonstratenserkloster Cappenberg unter dem Namen Hermann. Durch diesen Bericht lernen wir auf spektakuläre Weise einen Menschen des 12. Jahrhunderts kennen - aber hat es ihn wirklich gegeben? Ist diese unwahrscheinliche Geschichte wirklich wahr? Oder besser gesagt: Was ist an ihr wahr, und in welchem Sinn, und für wen? Durch die virtuose Interpretation des Historikers erfährt man bedeutsamere Wahrheiten als die der Fakten: die wahre Bedeutung von Träumen, die mittelalterliche Vorstellung von Individualität, die Wirkungsmacht der religiösen Bilder und die zentrale Vorstellung der Bekehrung, um die das Denken der Zeit kreiste.

Život a smrt představují ve středověku kategorie, jež od sebe nejsou tak striktně rozděleny, jako je tomu v současnosti. Kniha předního francouzského medievalisty velice poutavým způsobem odhaluje právě onu provázanost těchto dvou světů a jejich odraz v dobové středověké mentalitě. Hlavními hrdiny Schmittovy práce jsou revenanti, navrátilci ze záhrobí, lidé kteří zemřeli i nezemřeli, kteří se vrací ze světa duchů, aby strašili věřící, nabádali je ke křesťanskému životu bez hříchu, sdělovali jim „božská“ či „ďábelská“ poselství a vytvářeli kulturní ovzduší, v němž jsou hranice mezi oním a jsoucím světem téměř neznatelné. Díky odborné erudici a díky vytěžení jak psaných, tak i ikonografických pramenů, patří tato kniha ke klasice moderní medievalistiky.