Petr Fischer Livres

Tři rozhovory dvou filosofů, kteří v sokratovském smyslu vstupují na tržiště, tedy do veřejného prostoru. Mluví spolu přirozeným, srozumitelným jazykem. Hledají odpovědi na složité otázky – o svobodě, odpovědnosti, uprchlících, jak se vůbec orientovat v dnešním světě, v chaosu, který přináší, co s námi dělá blízká válka v téměř přímém přenosu, jak a nakolik nás mění. Ačkoli a protože přemýšlejí i o smrti, je to kniha proti strachu, proti panice – radostná kniha o vážných věcech. V podnětné předmluvě nazvané Lze být vůbec filosofem? říká Tereza Matějčková, že filosofie nás nečiní silnějšími, možná nás vhledem do bezdomoví, tedy pochopením toho, co je to svoboda, dokonce oslabuje. Ale díky tomu nás činí vnímavějšími.

Kniha Veřejné osvětlení přitažlivě oživuje problém, který se stal středobodem krize současných demokracií: Co je veřejný prostor a jak se v něm pohybovat, aby jednotlivec neměl pocit manipulace a deziluze? Veřejné osvětlení novináře a publicisty Petra Fischera není pouhým souborem sloupků, které vycházely v novinách a teď se - jako mnoho jiných - dočkaly knižního vydání. Jde spíše o seriálové variace na dané téma, kterým je v tomto případě současná morálka a politika.

Co se dělo s českou společností, s celým světem v době ohrožení covidem-19? Co jsme se dozvídali o sobě? Petr Fischer jako jeden z mála českých novinářů schopných přesně a rychle pojmenovávat události, odkrývat význam gest a proslovů, pozorně sledoval a glosoval opatření vlád, přístup politiků a reakce občanů, od chvíle, kdy téměř všechny státy šlapaly na brzdy. Soubor jeho brilantních úvah v pomyslném dialogu s filozofy od Derridy po Žižeka, s politiky od Hamáčka po Merkelovou, od Camuse po Houellebecqa zachycuje proměnu, která nevynechala nikoho z nás a napověděla, co bychom měli či mohli jako lidstvo dělat. Co je správné? Co je normální? Co je mravné? Otázky po týdnech bezprostředního ohrožení zůstávají. Ilustracemi knihu doprovodil Marek Douša.

Nous sommes en Roumanie, en janvier 1945 : la population germanophone de Transylvanie vit dans la peur de la déportation exigée par le nouvel allié soviétique de Bucarest. Le jeune Léopold sait qu’il est sur la liste. Il prépare sa petite valise, des affaires chaudes, quelques livres, quand la police roumaine vient le chercher à trois heures du matin. L’usine de charbon, la tuilerie, la cimenterie, une ration de pain et deux rations de soupe par jour, les diarrhées et les poux : tel sera le quotidien de Léopold pendant cinq ans. La Bascule du souffle nous invite à lire la chronique terrifiante de ces années de froid, de faim et de découragement. Mais la singularité du livre de Herta Müller réside dans sa faculté incomparable de transcender le réel. Sous sa plume, le camp devient un conte cruel, une fable sur la condition humaine. Ici les arbres parlent, le ciment boit, la pendule a mal à son ressort cassé, la faim voyage dans le corps d’un ange, et le coeur, dans une pelle. Prix Nobel de littérature 2009.

Publikace doprovázející výstavu věnovanou výročí narození mistra Jana Husa a sametové revoluce obsahuje kromě katalogu site-specific děl 32 výtvarníků a architektů reagujících na téma pravdy ve své tvorbě také eseje předních českých intelektuálů a jejich pohledu na téma pravdy v našem životě a společnosti: Václava Bělohradského, Ivana Blechy, Petra Fischera, Karla Hvížďaly, Petra Kratochvíla, Patrika Ouředníka, Miroslava Petříčka a Jiřího Přibáně.

Dvanáct esejů o filmové dokumentární tvorbě - od iniciačního snímku, ve své době populárního a dodnes fascinujícího Nanuka, přes Triumf vůle Leni Riefenstahlové, žánrové klasiky Fredericka Wisemana a Clauda Lanzmanna, domácí průlomové reflexe Český sen, Manželské etudy, Zkoušku umění až po nejsoučasnější filmy i TV dokureality. Ukazují nám dokumenty pravdu, nebo je to jen jiná, možná jen věrohodnější podoba iluze? Jsme ochotni přijímat filmové záznamy jako pravdivé obrazy? Může dokument lhát? Kde je hranice mezi pravdou a lží, uměním a propagandou, realitou a fake news? Fischerovy úvahy jsou zároveň pestrým příběhem - jakou cestou prošel filmový dokument za sto let svých dějin právě od Flahertyho Nanuka (1922).