Stanislav Kubín Livres

Svou předmluvu k básnické sbírce Stanislava Kubína uvodil básníkův dlouholetý přítel Alfred Strejček Holanovou citací „Jen klečíme-li, životní velikosti nabýváme“. Ano, pokora před absolutnem je součástí autorovy osobnosti. Rázný a asertivní v životě, před darem slova umlká v pokoře, která je ctností dnes, žel, dosti zanedbávanou a řada lidí ji do svého života zpovykaně nechce přijmout. V Ponorné řece, oné „pokorné knize člověčenství“, otevírá Stanislav Kubín nový, zralý celek své poezie i esejistiky. Kubínovými verši proznívá i nota pokorné a tiché lásky k jeho blízkým, zejména vnoučatům. Každý máme tu svoji „malou šmudlu“ a nesmírně bych si přál, aby jednu z básní ve sbírce - „Podvečerní sonatinu“, četlo co nejvíce lidí, zejména pak ti, kteří pro uspěchanost našich životů si nenajdou čas k vyprávění pohádek i příběhů svým dětem a vnoučatům. Jak často také ve svých modlitbách škemráme o odpuštění, neschopni sami odpustit..“ Publicista RNDr. Lubomír Braný ve své recenzi m.j. říká : Mohl bych dál citovat autorovy myšlenky, protože je mnoho krásného co napsal a to nejen ve sbírce „Ponorná řeka“. Věřím, že s verši a texty Stanislava Kubína to je tak, jak on píše o vzpomínkách : jako ty kamínky v potoce mohou řezat a bodat do bosých nohou. Ale řeka času je obrousí do hladkých valounků, které už nebodají, neřežou a my si je dokonce začneme uchovávat na památku. Pro mne tak to je už v okamžiku, kdy Kubínovy verše čtu.

Texty, které pro nás Stanislav Kubín – krom svých esejů a veršů našel, napsal a poskládal, nejsou nesourodé útržky o štěstí, svobodě a víře. Neslepoval jen tak, nešil horkou jehlou, ale dlouho a pečlivě (si) vybíral, skládal koláž textů svých i cizích (a přeci autorovi tak blízkých). Těšil se, až tahle – jen zdánlivě nahodilá skládanka – najde a osloví čtenáře. Hledal, vyřazoval a znovu se k těm drobnostem a jednotlivostem vracel. Je očividné, jak dokázal pro nově objevený kousek, či lepší formulaci textu vlastního, rozbít celou předchozí stránku a začínat stále znova. A je v tom znát vliv jeho přítele Miroslava Horníčka, který vyznával koláž jako kombinaci dvou nebo více prvků, které by se jinak nesešly. Připomínal často základ surrealismu a větu: „Krása je nahodilé setkání šicího stroje s deštníkem na operačním stole“. Jenže – stejně jako Stanislav Kubín – i Miroslav Horníček dobře věděl, že nejtěžší je, aby ta nahodilost působila na diváky a čtenáře lehce. Nikoho přece nezajímá, jak dlouho autor (se) na tuhle knížku sbíral, důležité je, že ji teď můžeme přečíst jedním dechem nebo ji schovat do zadní kapsy u kalhot a nebo do kabelky a mít ji „u ruky“, když nás přepadne nebo osloví nějaká její myšlenka. Robert Tamchyna – K této knížce, kterou čtenář(ka) s určitým očekáváním otevírá, rád přidávám poučení : Nikam a nikomu ji neposílejte, nemusela by se vám vrátit. A půjčovat jen dobrým přátelům!

Stanislav Kubín, člen Obce spisovatelů od 1943, je autorem mnoha literárních děl, včetně kompozic jako „Lahodná vteřina“ a „Kam chodí vítr spát“. Vydal pět básnických sbírek: „Dotýkání“, „Čas zastavení – čas Perseid“, „Klečící Bůh“, „Oblouk návratu“ a „Ponorná řeka“. Je autorem téměř 200 esejů, z nichž výběr pod názvem „Čtyřiatřicet zamyšlení, deset modliteb a jedno interview“ vyšel v roce 2012. V roce 2015 vyšel soubor 18 esejů „Dopisy člověku Nathanielovi“, který byl v roce 2017 rozšířen a upraven. Kubín napsal libretto pro literárně-hudební kompozici „Laudatio pro Antonína Dvořáka“ a desítky vernisážních textů, z nichž výbor vyšel jako bibliofilie „Předmluvy k umění“ v roce 2007. Dlouhodobě spolupracoval s Českým rozhlasem (ČRo2 – Praha) na pořadech jako „A léta běží“ a „Dobré jitro“ a také s redakcí náboženského vysílání České televize do roku 2015. V letech 1987–1999 pracoval s Miroslavem Horníčkem na scénářích a dramaturgii talk show „Přijďte k nám pobejt“ a „Doteky – plochy poznání“. Od roku 2000 do 2013 byl samostatným dramaturgem a scénáristou těchto pořadů, které hostily téměř dvě stovky významných osobností.

Když se utiší slova všedních dnů, když se myšlenky spojí stuhou pokory, pak se rozhovoří srdce člověka k Bohu i k sobě samému… Na stránkách této knihy se v tichých náčrtech zobrazuje cesta, která i v rozhněvaných dnech nabízí ovoce pokoje, milosrdenství a naděje. Je dobře, že nám autor připomíná, že úhelnými kameny této cesty jsou – pokora, láska a oběť. Věřím, že i čtenáři se často zamýšlí nad skutečností, že na této cestě je řád, ale i zmatek – plevel. Ale život nám nabízí i mosty, po kterých lze přejít kaluže smutku a beznaděje. A právě k těmto mostům směřují úvahy, zamyšlení a poezie Stanislava Kubína. Jak je povzbudivé, že v dnešní době kdy probíhají žně pahodnot, někdo mne mezi prsty ornou půdu, voní k ní a zavlažuje ne slzami, ale vodou z pramenů té zmíněné dávné moudrosti. V této pozoruhodné knížce vedle sentencí filozofujících, pak vykvétají i léčivé bylinky všednodenních radostí. Radostí, jakou je i tato kniha Stanislava Kubína - Čtyřiatřicet zamyšlení, deset modliteb a jedno interview.