Judith Perrignon Livres

"Je suis le fils d'un salopard qui m'aimait. Mon père était un marchand de meubles qui récupéra les biens des Juifs déportés. Mot par mot, il m'a fallu démonter cette grande duperie que fut mon éducation. A vingt-huit ans, j'ai connu une première crise de délire, puis d'autres. Je fais des séjours réguliers en hôpital psychiatrique. Pas sûr que tout cela ait un rapport, mais l'enfance et la folie sont à mes trousses. Longtemps, je n'ai été qu'une somme de questions. Aujourd'hui, j'ai soixante-trois ans, je ne suis pas un sage, je ne suis pas guéri, je suis peintre. Et je crois pouvoir transmettre ce que j'ai compris." Un récit qui a la puissance d'un roman, traversé par l'antisémitisme, les secrets de famille, l'art, Dieu, la folie et l'amour. Un autoportrait bouleversant.

Nach einem Raubüberfall auf ein Schmuckgeschäft wird die knapp zwanzigjährige Helena 1967 gefasst. Sie weigert sich, den Namen ihres flüchtigen Komplizen und Liebhabers preiszugeben. Monate später bringt sie im Frauengefängnis eine Tochter zur Welt, die von der Großmutter Mila, einer ehemaligen Varieté- Tänzerin, hingebungsvoll großgezogen wird. Milas Briefe an die inhaftierte Tochter sprechen von ihrem Unverständnis für das kalte Schweigen und versuchen eine Verbindung zwischen Tochter und Enkelin zu knüpfen. Als Helena nach fünf Jahren aus dem Gefängnis entlassen wird, nimmt sie zwar die kleine Angèle zu sich, scheint aber keine Beziehung zur Umwelt mehr zu finden und steckt das Kind bald in ein Internat. Wer der Vater war, wohin er geflohen ist und warum Helena sich von dieser jugendlichen Liebe ein Leben lang nicht lösen kann, bleibt Angèle unverständlich. Bis sie, nach Helenas Tod im Jahr 2007, auf einen Zeitungsartikel über den Prozess von damals stößt. Eine neue Spur tut sich auf und Angèle beginnt ihren Vater – in Übersee – zu suchen. Judith Perrignon erzählt in einer schönen, zurückgenommenen Sprache von ganz unterschiedlichen Lebensgeschichten mit ihren Enttäuschungen, Verletzungen und Kümmernissen, spannend und berührend bis zum hoffnungsvollen Schluss.

Od svého vydání se kniha stala jednou z nejprodávanějších francouzských publikací. Francouzská herečka a režisérka Marceline Loridan-Ivens v ní bez příkras vypráví o svém přežití holocaustu. Ve čtrnácti letech byla transportována do Březinky, zatímco její otec skončil v Osvětimi, kde nepřežil. Marceline, navždy poznamenaná, vyjadřuje pocit, že se neměla vrátit, neboť naposledy viděla otce v osvětimském pekle. Otevřeně vzpomíná na hrůzy koncentračního tábora, včetně třídění oblečení po obětech plynových komor a setkání s Dr. Mengelem. Po osvobození se vrátila domů, ale rodina ji nepřijala, protože očekávala návrat otce, který by je mohl uživit. Její bratr se navzdory všemu připojil k neonacistickému hnutí. Marceline se snažila žít normální život, ale nikdy se jí to nepodařilo. Chtěla zapomenout na hrůzy, které zažila, ale nebylo to možné. „Žila jsem, protože jsi chtěl, abych žila. Ale žila jsem tak, jak jsem se to tam naučila: den za dnem,“ uzavírá svůj dopis otci. Bez trpkosti a s věcností, která dokáže přiblížit hrůzy války čtenářům po celém světě. Kniha tak sbírá ocenění a zůstává jednou z nejprodávanějších francouzských knih posledních let.

Życie w obozie koncentracyjnym, do kt�rego autorka trafiła, mając kilkanaście lat, stanowi jedynie tło opowieści o powrocie do wolności i życia.To długa rozmowa z ojcem, kt�ry tam zginął, list pisany po wielu latach do jedynego człowieka, kt�ry potrafiłby zrozumieć. Wzbudzająca wiele kontrowersji francuska dziennikarka w nietypowy spos�b dołącza do grona piszących o obozach koncentracyjnych.To nie jest relacja z miejsca, w kt�rym trzeba było staczać walkę o każdą chwilę życia, ale opowieść o niemożliwym powrocie do świata, kt�ry stał się obcy i nieprzychylny, o tęsknocie za tymi, kt�rym niczego nie trzeba by tłumaczyć. O życiu na zawsze naznaczonym tragedią.