Petr Kopal Livres

Kolektivní monografie zkoumá vztah propagandy a filmu/televize v letech 1918–1989. Po úvodním oddílu o historii a pojmu propagandy následují kapitoly, které se vyhýbají známým tématům, jako je sovětská a nacistická filmová propaganda, nebo je zkoumají z jiných perspektiv. Například se zaměřují na distribuci a recepci sovětských klasik v Československu, včetně Ejzenštejnových filmů. Dále se zmiňují o pokusech o vlastní filmovou produkci, jako byly „henleinovské“ a „baťovské“ projekty. Zkoumá se také dokumentární film objednaný Joseph Goebbelsem a jeho politická povaha. V roce 1944 dostali slovenští povstalci „novou zbraň“ ze Sovětského svazu, kterou si chodili prohlížet do kina. Spojení protektorátu a propagandy se dotýká i postavy sv. Václava. Oddíl o poválečných a normalizačních filmech se zaměřuje na reprezentace rozděleného světa po vypuknutí studené války a srovnání ideologických postupů obou táborů. Poslední část se věnuje televizní propagandě, včetně málo známého dokumentárního seriálu Kronika našeho života z 80. let, který je srovnatelný s populárními případy majora Zemana z 70. let.

Kniha Film a dějiny 3. Politická kamera - film a stalinismus vychází jako již třetí počin v řadě sborníků věnovaných vztahu kinematografie a historie a přímo navazuje na předchozí společný projekt nakladatelství Casablanca a Ústavu pro studium totalitních režimů Film a dějiny 2. Adolf Hitler a ti druzí - filmové obrazy zla (ed. P. Kopal, Praha 2009). Jejím základem je výběrový překlad francouzského sborníku Caméra politique - cinéma et stalinisme (2005), který vznikl prací mezinárodního kolektivu autorů pod vedením profesora pařížské Sorbonny Kristiana Feigelsona. Soubor studií předních evropských a zámořských filmových historiků podává plastický obraz dějin sovětské kinematografie v období stalinismu a zároveň představuje jeho reflexi a vliv nejen v novodobém sovětském filmu, ale i v jiných národních kinematografiích. Naše publikace francouzský text obohacuje o původní české a slovenské stati, které zkoumají stalinskou éru zejména v československém filmu. V oddíle nazvaném Ve světle a stínu Stalina se autoři pokoušejí odpovědět na základní otázky: Jak filmová tvorba v rámci totalitního systému fungovala? Jaké byly její úkoly a možnosti? Jakým způsobem byla recipována? Zvláštní pozornost je věnována problematice paměti stalinismu, fenoménu filmových festivalů po únoru 1948 a retro-tematice (filmovým a televizním obrazům Klementa Gottwalda ze 70. a 80. let).

Kolektivní monografie Film a dějiny 6. Postkomunismus postihuje vybraná témata spojená s proměnou žánru historického filmu a televizního seriálu a jeho společenskou reflexí po roce 1989. Jednotlivé studie se zaměřují na prvky ostalgie a postkomunismu, ideovou revizi pohledu na české dějiny, návaznost na tvorbu šedesátých let a přetrvávající schémata z období normalizace, proměnu filmového stylu a narace, přesun témat od velké historie k osobní a rodinné historii. Po roce 1989 přestala existovat cenzura, byl zrušen státní monopol, výroba přešla do soukromých produkcí, prezentovaná ideová východiska se stala soukromou záležitostí tvůrců. Tyto změny se vtiskly do podoby žánru historického filmu. Široký divácký a kritický zájem potvrzuje, že historické filmy a seriály patří v české společnosti i nadále k tématům vysokého společenského statusu. Kniha se snaží prokázat, že současný historický film hodnotí nejenom zobrazovaná období, ale že se rovněž v alegorické rovině vyjadřuje k aktuálním kulturně-politickým tématům. Autoři vycházejí z teze, že minulost se stává místem poznávání přítomnosti.

Chronologický postup řady Film a dějin pokračuje pátým svazkem věnovaným krátkému (dalo by se možná říci přechodovému) údobí druhé poloviny 80. let, v tehdejším jazyce označovaného za "přestavbu". Její zrod se datuje s nástupem Michaila Gorbačova (1985) na místo vrcholného představitele Sovětského svazu a jeho snahami o zavedení strukturálních reforem. Ty byly provázeny i kulturním uvolněním, zeslabením cenzury a nástupem nového proudu v sovětské kinematografii. Zásadní otázkou, na níž v sérii jednotlivých studií snaží odpovědět jejich autoři, je jak tato "přestavba" vypadala v prostředí socialistického Československa, projevily se zde deklarované změny a dá se vůbec mluvit o československé "filmové přestavbě". Sborník je sestaven do tří ucelenějších oddílů, které jsou uvozeny historickou studií, shrnující dobový kontext a vývoj. Následující první část sleduje a představuje situaci v SSSR, na to navazuje exkurz do situace v čs. hraném filmu a závěrečný oddíl se věnuje situaci v Čs. televizi a televizní tvorbě.

Od „sametové revoluce“, která ukončila dvacetileté období totalitního husákovského režimu, tzv. normalizace, uplynulo již celé čtvrtstoletí. Je zde nová generace, která normalizaci nezná z vlastní zkušenosti, ale jen zprostředkovaně, většinou skrze obrazy novodobých či soudobých televizních či filmových děl, které si sama vykládá a vysvětluje. Proto se fenomén vztahu filmu/televize a normalizace dostává do zorného pole historiků, sociologů, mediálních teoretiků… Kniha navazuje tematicky (chronologicky) na předchozí díly řady Film a dějiny (válka, stalinismus) a pokouší se v rámci koncipovaných oddílů o co nejširší záběr. Jednotlivé příspěvky českých a slovenských autorů se zaměřují např. na nástup normalizace do televizních a filmových struktur, na osudy jednotlivých tvůrců v novém režimu (Chytilová, Třeštíková, Solan, Jakubisko), na jejich sledování ze strany Stb (Chytilová, Forman), dále na nové zpobení historických událostí, mýtů a postav v normalizačních dílech (SNP, slovenské rané dějiny, husité), na zobrazení policistů jako filmových postav. Celý oddíl je věnován také obrazům normalizace v soudobých filmech a seriálech (Kawasakiho růže, Hořící keř, Vyprávěj). Závěrečná část sleduje prezentaci normalizace z hlediska didaktiky, jako dějinný narativ ve vzdělávacích a výukových pomůckách.

Adolf Hitler a ti druzí. Filmové obrazy zla. Sborník příspěvků vytvořených k tématu 5. ročníku stejnojmenného filmového festivalu volně navazuje na první "průkopnický" svazek, který vyšel pod edičním vedením historika Petra Kopala v roce 2005 (nakl. Lidové noviny) a který se pokusil nastínit možnosti spolupráce historiků a filmových vědců nad tématem zobrazení historie na filmovém plátně. Druhý svazek se zaměřuje na obrazovou prezentaci Zla ve filmech zachycujících novodobé historické události (ať už dokumentární či retrospektivní formou). Jednotlivé příspěvky zkoumají použití těchto ikonografických motivů jak ve smyslu varovných mement, tak i zjednodušujících schémat ve službách propagandy. Sledují zasazení těchto obrazů do různých žánrů - historický velkofilm, krimi, komedie - a formu, jakou byl divákům předkládán. Zabývají se však také složitou otázkou viny a tématem nejednoznačnosti zla.

Jedinečné vydání Kosmovy kroniky. Nejnovější vydání nejen že upozorňuje na kronikářovy omyly, ale zároveň podává podrobnější informace o zmiňovaných osobách a událostech. Podle možností uvádí správná data a lokalizuje místa, o nichž se kronikář zmiňuje. Objasňuje dnes již neznámé nebo jen málo používané pojmy, ať už z oblasti antické literatury, středověké církevní nebo odborné terminologie.Čtenář zde najde poučení o autorovi i jeho díle i o širších kulturně-historických souvislostech. Podle nejnovějších historických poznatků se dozví o rodinných vztazích přemyslovských panovníků a jejich příbuzných. Bohatá obrazová příloha umožňuje čtenáři poznat kulturu a umění Kosmovy doby.

Král Šumavy (1959) je jedním z nejúspěšnějších českých filmů, jehož popularita je úzce spojena s jeho funkcí (de)formování historické paměti. Tento „film paměti“ hraje klíčovou roli v ideologickém obsahu a jeho recepce, sledovanost a divácký ohlas jsou důležité pro jeho paměťovou roli. První oddíl se zaměřuje na téma recepce, včetně fenoménu filmové hvězdy Jiřího Valy. Film byl realizován v době, kdy československá kinematografie čelila změnám v kulturní politice, což vedlo k jeho urychlené produkci jako prototypu „ideálního filmu“ v éře propagandy. Následující oddíl analyzuje kameru a hudbu, přičemž styl Josefa Illíka a hudba Miloše Vacka zaujaly dobové recenzenty. Analýza filmu jako systému vztahů využívá dvojí přístup: první kapitola aplikuje „bordwellovskou“ poetiku, zatímco druhá zkoumá myticko-rituální podstatu komunismu. Film lze interpretovat jako (re)verzi „mýtu o konci světa a jeho obrodě“ a jako průběh iniciačního rituálu. Poslední oddíl, „Filmy a dějiny na hranicích“, přináší historické kontexty a katalogizuje české „hraničářské filmy“, přičemž přibližuje vznik Pohraniční stráže a fenomén šumavských kurýrů.

Kolektivní monografie se zaměřuje na problematiku válečné filmové propagandy, která byla na Západě dlouhodobě zkoumána, avšak v českém kontextu jí historici věnovali málo pozornosti. Téma „propaganda“ se stává jedním z nejzanedbávanějších v kulturních vědách. Zatímco zahraniční literatura se soustředí na sovětskou, německou, americkou a britskou filmovou propagandu během 2. světové války, tato kniha se zaměřuje na českou a slovenskou filmovou propagandu v obdobném historickém kontextu. Kulturní, politická a válečná zkušenost Československa (1939–1945) se liší od britské a americké, a proto nelze zahraniční vzory automaticky aplikovat. Téma „protektorát a film“ zahrnuje specifika kinematografie té doby, včetně distribuce, recepce a kulturní politiky. Kniha se rovněž zabývá hranými a dokumentárními filmy o protektorátu a Slovenském státu. Dále se pokouší nastínit širší kontext vztahu války a filmu a zahrnuje přehled sovětských a ruských filmů o Velké vlastenecké válce, které měly významnou roli v propagandě před rokem 1989. Téma 2. světové války zůstává pro ruské filmaře důležité a současná politická garnitura, včetně prezidenta Putina, podporuje produkci výpravných snímků na toto téma.