Předkládaný svazek je věnován vrcholné fázi Nietzschova myšlení zahrnující v prvé řadě knihu Tak pravil Zarathustra. Společným tématem jednotlivých studií je motiv ctnosti, který obvykle stojí ve stínu atraktivnějších témat, jako věčný návrat téhož, smrt boha či vůle k moci. Společnou snahou autorů je poukázat na centrální roli tohoto motivu a interpretovat jej v rámci Zarathustry a okolních textů zachycujících „poledne“ Nietzschova myšlení. Vedle imanentně zarathustrovských studií svazek přináší stati dialogické, v nichž je motiv ctnosti zkoumán v rozhovoru s paletou dalších myslitelů.
Kniha si klade otázku, čím mohl u nás poněkud pozapomenutý kulturní historik Jacob Burckhardt imponovat mnohem slavnějšímu a známějšímu Friedrichovi Nietzschemu. První oddíl mapuje možnost pojmové a biografické blízkosti. Poté se pokouší prokázat Burckhardtův zásadní vliv na Nietzschovu roztržku s Richardem Wagnerem. Ve druhém oddíle se přechází k metodě Burckhardtovy kulturní historie, která v mnohém předznamenala Nietzschovu genealogii, a ustavila tak východiska pro jeho pojetí morálky. Upřednostněním sebetvorby před poslušností počíná dle Burckhardta italská renesance. Hlavní teze knihy zní: od okamžiku, kdy Nietzsche zahlédl tuto možnost přivtělení renesanční formy ctnosti (bez moralinu) a z ní plynoucí koncept plastické síly, učinil z Burckhardta svého modelového čtenáře, tj. toho, komu adresoval své spisy jako vzoru všech budoucích čtenářů. Jacob Burckhardt tak nabývá epochální důležitosti, neboť ztělesňuje obraz lidství, jejž Nietzsche předpokládal u každého, kdo bere do ruky jeho knihy.
Friedrich Nietzsche je myslitel, který polarizuje a cíleně vyhledává konfrontaci. Volba jeho protivníků může povědět něco podstatného o něm samém a o cestách jeho myšlení. Na konkrétních příkladech jeho filosofického nepřátelství s Arthurem Schopenhauerem, Immanuelem Kantem, Sókratem, Jean--Jacques Rousseauem, Charlesem Darwinem, Ježíšem a apoštolem Pavlem se může ukázat nejen specifičnost Nietzscheho díla, ale i míra jeho částečné závislosti na nepřátelích, kteří jako stín Nietzscheho doprovázejí. Obsahově se v případě Nietzscheho konfrontací s uvedenými diskutuje pojetí řeči, jejího původu a její metaforičnosti, dále souvislost morálky a strachu, morálky a soucitu, pak též ustavení hodnoty tradičních západních hodnot, konečně původ a důvody specifické religiozity a mocenské ambice skrývající se konkrétně v křesťanském náboženství, jak ho Nietzsche genealogicky analyzuje v konfrontaci s jeho dvěma nejdůležitějšími postavami, Ježíšem Kristem a svatým Pavlem. Historicky pojaté studie, jež objevným způsobem zpracovávají z velké části doposud netematizované motivy a souvislosti Nietzscheho díla, jsou určeny nejen zájemcům z řad historiků filosofie, ale též theologům, estetikům, lingvistům a literárním vědcům, neboť Nietzscheho myšlení je pokaždé spojeno s promyšlenými literárními strategiemi, které se situačně proměňují s ohledem na zvoleného nepřítele.
Individualismus jako pojem neměl v meziválečném Československu příliš dobré jméno. Přesto již u Masaryka a později třeba Peroutky zaznívá silný apel na úhelný kámen demokracie – osobnost. Záměrem publikace je ukázat, jak se u dnes méně známých, avšak ve své době kulturně a duchovně vlivných myslitelů pojednával problém utváření zdatné individuality a s jakými nesnázemi se u této klíčové otázky potýkali. Žádný z nich (snad kromě Ladislava Klímy) přitom nevyhlašoval individualismus za své filosofické východisko. Bližší pohled na jejich filosofii však poukazuje na souvztažnost „boje o individualitu“ s bojem nově vzniklé republiky za sebeurčení. Koneckonců někteří z nich rozumějí národu či státu jako svébytnému individuu, třebaže hromadnému. Intence autorů bude naplněna, pomohou-li jednotlivé příspěvky k přesnějšímu pochopení toho, jak problém individuality formoval naše vlastní dějiny.
Kniha předkládá komentovaný výbor textů věnujících se z různých perspektiv
problematice individualismu. Každá z kapitol pojednává o jednom vybraném
autorovi. Je uvedena stručným představením jeho díla a myšlení, po němž je
čtenář proveden četbou několika jeho klíčových textů. Vedle známých myslitelů,
jako je T. G. Masaryk, E. Rádl, E. Beneš, L. Klíma, J. Patočka či J.
Mukařovský, se zde pojednává o pozapomenutých filosofech (K. Vorovka, V.
Hoppe, F. Pelikán, T. Trnka) či myslitelích pohybujících se na pomezí
disciplín (F. Mareš, E. Chalupný, F. Tučný, A. Breisky), včetně solitérů,
kteří navzdory různým intelektuálním módám lpěli na dialektickém způsobu
myšlení (J. Kabeš, F. Sedlák). Nedílnou součástí výboru jsou také tři kapitoly
věnované výrazným osobnostem slovenského myšlení (S. Štúr, G. Vámoš, H.
Szántó). Závěr svazku sestává z kapitoly o československé variantě
existencialismu. Předkládaný výbor doplňuje připravovanou dvousvazkovou
monografii o československé filosofii individualismu.
Kniha se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychogie (Physio-Psychologie). Jedná se o specifický způsob chápání morálních soudů jako symptomů tělesných stavů. Metodou fyziopsychologie Nietzsche odhaluje za morálními soudy to, co je v nich zamlčeno, a ukazuje, že jejich zdrojem je vždy nějaký pud či instinkt. První oddíl pojednává o procesu přivtělení (Einverleibung), který stojí podle Nietzscheho v základech antropogeneze. Aby se člověk ustanovil jako druh schopný přežití, musel si přivtělit určitá schémata, jež tvoří jeho základní druhovou výbavu. Tato přivtělená schémata nutně musela být omylem, jak ale Nietzsche zdůrazňuje, v antropogenezi nešlo o pravdu, nýbrž o pevné zakotvení člověka ve světě. Druhý oddíl přistupuje k problému těla a tělesnosti z odlišného hlediska. Důraz je kladen na vztah těla a morálky, přičemž do popředí vystupuje pojem vůle k moci. Při bližším pohledu se však ukáže, že v prvním oddílu je vůle k moci rovněž neustále přítomna, nikoli ovšem jako hlavní předmět zájmu, nýbrž jako interpretační nástroj. Dalo by se proto říci, že vůle k moci spojuje oba oddíly a syntetizuje jejich perspektivy.
