Les écrits de Dalia Grinkevičiūtė sont désormais fermement ancrés dans le canon littéraire lituanien. Ses années d'adolescence formatrices ont été passées à endurer les dures réalités des goulags sibériens, des expériences qui ont profondément façonné sa voix littéraire. Malgré de nouvelles déportations après son retour dans son pays natal, elle a poursuivi des études de médecine, mais son écriture est restée un axe central. Son œuvre se distingue par sa perspective profondément personnelle et son exploration de thèmes tels que la survie et la résilience humaine.
An extraordinary piece of international survival literature, joining the likes of Primo Levi and Anne Frank. A beautiful memoir of resilience through Soviet repression and the Gulag that, like the author, beats the odds to survive.
Memoáry litevské lékařky Dalii Grinkevičiūtė (1927–1987) pocházejí z různých časových období, některé vyšly už za jejího života, nikoli však v Litvě samotné. První část tvoří zápisky z vyhnanství na daleké Sibiři, kam okupační sovětský režim Daliu Grinkevičiūtė s rodinou deportoval v r. 1941, kdy jí bylo čtrnáct let. To, že je vypravěčkou dívka před prahem dospělosti, ještě zvyšuje jejich drásavost a zdůrazňuje nepochopitelnou krutost a nelidskost sovětského režimu, pro nějž lidský život nemá žádnou cenu. Ovšem ani další část memoárů, popisující její zážitky z lékařské praxe i všedního života v Kaunasu v šedesátých a sedmdesátých letech, není povzbudivým čtením – dusivá atmosféra neustálého kádrování, sledování a pronásledování obklopovala autorku až do konce života. O to obdivuhodnější je, že navzdory nebezpečí vytrvala ve svém úsilí a přinesla světu svědectví nejen o tragické historii litevského národa, ale také o nezlomnosti vlastního ducha.