Klára Brůhová Livres

Přelom století, a zejména následné období Československé republiky, přinesl řadu nových urbanistických vizí. Po letech vídeňského vlivu se najednou naskytla možnost pokusit se učinit z Prahy moderní velkoměsto a uplatnit tak i dlouho potlačované emancipační ambice českého národa. Pořádalo se množství soutěží na řešení budov i celých území, které měly významně ovlivnit obraz města. Velká většina z navrhovaných projektů se realizace nedočkala, a tak mnohé vizionářské obrazy pražských ulic a prostranství zůstaly pouze na papíře. Právě tyto neuskutečněné projekty, do kterých architekti a urbanisté promítali své představy o Praze jako sebevědomé metropoli nové doby, jsou tématem knihy Praha nepostavená.

Architektura brutalismu se stala v posledních letech jedním z ústředních témat, přitahujících zájem odborné i laické veřejnosti. Svou barvitostí a autentičností upoutává a v pozitivním i negativním slova smyslu provokuje. Kniha se věnuje fenoménu a různým polohám této architektury v Praze, kde brutalismus a s ním spřízněné projevy získaly velmi širokou škálu nezaměnitelných, svébytných podob. Ze staveb, které autoři vybrali a zahrnuli do knihy, lze jmenovat ukázky ryzího brutalismu (např. Urologickou kliniku Karlovy univerzity, Hotel Intercontinental), skulpturálně tvarovaná díla (věže kláštera Pod Slovany, Barrandovský most, výdechy metra), plasticky pojednaná průčelí (Centrotex, Hadovka), strukturalismus (Kotva), technicistní a konstruktivní linii (Federální shromáždění, pošta a celnice v Košířích) nebo první náznaky postmoderního přehodnocování (Transgas, Metrostav na Moráni).

Zmapování vilové oblasti Bubenče - od území mezi dnešní křižovatkou na Špejcharu (respektive vil při Badeniho ulici) až po železnici severní dráhy při severním okraji Bubenče. Historie, architektura i osudy stavebníků a obyvatel jednotlivých domů.

Kniha kolektivu autorů se zabývá tématem nerealizovaných návrhů a architektonických i urbanistických úvah 80. let 20. století. Projekty pokrývají širokou škálu poloh, v rozsahu od vážně míněných dlouhodobých vizí moderního města (dopravní řešení Prahy, reprezentativní městotvorné projekty pro historické centrum, alternativy pro Žižkov, modernizace bytového fondu) přes odvážné experimenty k prověření nových, často ze zahraničí importovaných myšlenek (obytné soubory, městský parter, modulární nebo solární architektura) až po odklon k alternativní realitě tzv. papírové architektury (Urbanity, Malovaná architektura) a uměleckým intervencím do veřejného prostoru. Jak už to u experimentů a nestandardních řešení bývá, značná část projektů byla dopředu odsouzena k nerealizaci (a mnohdy s ní ani autoři nepočítali) – to však nic neubírá na jejich síle. Nerealizované plány ve své čistotě nepokřivené realitou stavební výroby a banální každodenní praxe v mnoha ohledech dokonce nabízí výmluvnější výpověď o dané době než projekty postavené.

Nuselský most mohl stát už za první republiky, Petřín a Kampu jsme dnes mohli mít spojenou s asfaltem a automobily, Vyšehrad s krematoriem nebo s činžáky a Letnou s gigantickým průkopem od Vltavy až po Stromovku nebo s komplexem vládních mrakodrapů. Neuskutečněných projektů pro Prahu, smělých, často šokujících, ale někdy i překvapivě vizionářských, najdeme zejména na přelomu 19. a 20. století a na počátku první republiky plno. Autorka z nich vybírá významnější, vizuálně výrazné nebo ve své době nejkontroverznější. Kromě zmíněných míst se kniha věnuje i Staroměstskému náměstí, náměstí Republiky, lokalitám na Malé Straně, Podskalí a Vítkovu. Bohatou dobovou obrazovou dokumentaci doprovázejí výtvarné vizualizace Jana Šrámka a Veroniky Vlkové.

Improvizace a otevřený přístup se v 80. letech minulého století staly nutností v každodenním životě i v praxi architekta. Někteří tvůrci dovedli z nedostatků vytěžit přednost a osobitý, nestárnoucí rukopis. Publikace editorů Petra Vorlíka a Jana Zikmunda z Ústavu teorie a dějin architektury z Fakulty architektury ČVUT v Praze a jejich kolegů se zaměřuje na charakteristické přístupy, jimiž se architekti v éře normalizace vyrovnávali s nedostatky centrálně řízené socialistické stavební výroby.

Publikace představuje téma žen v architektuře druhé poloviny 20. století jak z hlediska dějin architektury, tak v mezioborových souvislostech z pohledu sociologie, obecných dějin a genderových studií. Věnuje se okolnostem praxe a vzdělání architektek, propojení profesního a rodinného života, ale i reflexi a uznání práce architektek a principům historiografie oboru nahlíženým optikou genderové perspektivy. Odborné studie v knize doplňuje komentovaná obrazová příloha, která představuje široké spektrum děl a aktivit žen činných v architektonické sféře – od projektové a designérské činnosti přes práci výzkumnou, teoretickou, historiografickou, kurátorskou či pedagogickou až po kritiku a propagaci architektury. Součástí publikace je také přehled příjmení žen, jejichž tvůrčí dráhy se náš výzkum dotkl. Jeho smyslem je upozornit na téma proměn ženských příjmení znesnadňující proces atribucí. Zároveň je tento seznam důležitou pomůckou pro sledování kontinuity práce zmíněných tvůrkyň.

V čase, kdy závratnou rychlostí mizí kvalitní příklady architektury poválečného období, je téma opětovného využívání ohrožených staveb či otázka zda a kdy přistupovat k demolicím dosud diskutované zejména ve veřejném prostoru. Publikace mapující konkrétní zanikající objekty nabízí příležitost k ukotvení problematiky na nezávislé akademické půdě. Jedná se o první knihu souborně se věnující zanikajícím stavbám z tohoto období. Její autoři si kladou za cíl popsat mechanismy zániku a otevřít diskuzi o vlivu zanedbané údržby nebo dílčích úprav na postupné rozmělňování hodnot a degradaci architektonického díla v průběhu jeho užívání. Právě tento plíživý proces mnohdy končí demolicí. Způsob, jakým se k "mladé" architektuře a nedávné minulosti jako společnost vztahujeme navíc vytváří základ toho, jak s ní budeme nakládat a zda budeme schopni v budoucnu překonat její limity nebo zhodnotit přehlížený potenciál. Případ obchodního domu Ještěd v Liberci (stejně jako mizejících živočišných druhů) totiž ukazuje, že hodnot, které denně míjíme, si často začneme vážit až v okamžiku jejich zániku.