Dmitrij Sergejevič Lichačov Livres

Kniha je systematickým utříděním a shrnutím výsledků dílčích studií věnovaných pohledu na staroruskou literaturu. Lichačov k ní přistoupil jako ke svérázné umělecké oblasti. Zkoumá společenskou základnu, z níž literatura vyrůstá a v tvůrčím systému literatury analyzuje jevy, jež se vzájemně a složitě ovlivňují. Snaha prohloubit svědectví o proměnlivosti jevů a neustálé porovnávání znaků odlišujících literaturu starou od literatury nové mu umožňuje vysledovat v literárním dění i souvislou vývojovou linii. Širokou platnost nabývají například kapitoly o uměleckém zobecnění, o rozrušování literárních konvencí, o uměleckých prostředcích, o čase uměleckého díla, o uměleckém prostoru aj.

Dmitrij Sergejevič Lichačov vytvořil stručný nástin textologického studia staroruské literatury, který vychází z jeho rozsáhlé práce o ruské literatuře 10.–17. století. Tato kniha je určena nejen textologům, ale i širšímu okruhu zájemců, neboť usiluje o zobecnění, identifikaci shod a rozdílů a vyzývá k polemice. Lichačovova klíčová teze, že textologie je samostatný vědní obor zaměřený na historii literárního textu, vyvolala v době jejího vzniku značné diskuse. Překlad jeho díla byl zvažován i v českém prostředí, a to jak mezi medievisty, tak mezi textology a editory novočeské literatury, kteří se o něj aktivně snažili. Nyní dochází k jeho prvním překladům do češtiny. Lichačovova práce má nejen dokumentární hodnotu, ale i aktuální význam, neboť klade důraz na sledování celé historie textu a jeho sociální aspekt. Tímto způsobem přehodnocuje význam vnějších faktorů a staví poznání historie textu nad ediční pravidla. Jak autor sám říká: „Nejprve je nutné prostudovat historii textu a poté ho vydávat, a nikoli nejprve text vydat a pak na základě edice zpětně studovat jeho historii!“

Studie sovětského akademika - literárního vědce ukazuje na vývoji prvních sedmi století ruského písemnictví, jak a jakými prostředky byl v literatuře a paralelně ve výtvarném umění zpodobován člověk a jeho charakter. Autor se zabývá stylem monumentálního historismu a epickým stylem 11.-13. století, expresívně emocionálním stylem přelomu 14. a 15. století, "psychologickým uklidněním" v 15. století, idealizujícím biografismem 16. století, "barokním stylem" v druhé polovině 17. století a řadou dalších otázek.