Slavomír Kudláček Ordre des livres

Kniha povídek nejen o kočkách. Posledních několik let se zdá, jako by lidé občas přestávali vědět, kde žijí. Jako by jim palubní mozek přestával poskytovat o světě přesvědčivé informace. Jako by jim poskytoval informace jen pro zábavu a namátkou, bez uspořádání a souvislostí. Jako by jimi přestávali vnímat realitu a provozovaliživot v obrysech, které si vytvářejí na míru pro osobní potřebu a spotřebu. „Kde je moudrost, kterou jsme pozbyli znalostmi? Kde je znalost, která se vytratila v informacích?“ Zeptal se před mnoha desetiletími T. S. Eliot. Kočky řeknou, že tak žít je nerozum, a budou to tím mít za vyřízené. Nám však hrozí, že neuvidíme-li věci a děje jaksi nezprostředkovaně, neuvidíme je vůbec. Neuvidíme ani svého souseda, své město, svou zemi a svůj díl, a nebudeme jimi sami viděni. Budeme jako slepí mezi slepými, hluší mezi hluchými a živí mezi. Pro začátek se zkuste postarat o nějakou kočku. Nabídněte jí zázemí. Vychytá vám v hlavě viry, ucpe díry, šlápne na klávesu delete, vymaže neužitečné programy, provede upgrade. A na monitor vystrčí zadek. Jak že to provede!? Je čas, abyste si šli číst.

Generace lidí v Čechách ovlivnily cesty objevitelů a cestovatelů, ve 20. století pak i Cesta Londonova a Kerouacova. Miliony cest v magnetickém poli Země na ně vědomě či mimoděk navazují. Motivy, okolnosti a pocity zůstávají, svět se však mění pod nohama a koule nemá konec.

Kniha poezie Slavomíra Kudláčka, básníka a autora cestopisných esejů o Skotsku, který knižně publikuje už od roku 1994. Básně chytané ve větru nejen při jízdě vlakem Polabskou nížinou, ale i za chůze a při zastaveních v důvěrně známé krajině, kde je stále co hledat a po čem se ptát. Svět kolem nás se neustále mění, "co bylo včera, je zítra minulost... a dřív, než stačíš něco říct, jsou slova zbytečná". Ne tak Kudláčkovy básně, o něž se čtenář může opřít jako o skálu, anebo se do nich schoulit, jako to umí třešňová pecka v kapse. Nakladatelská anotace.

Další sbírka velejemného autora civilních veršů. Uplyne ještě rok těch vod, než řeknu: Nezajímá mě ani úkosem pohledu přes tvoje rameno! Ani úlomkem existence! Byl jsem slepý a hluchý.

Volnost a svoboda mají širokou škálu spojitých významů od opojných schopností těla přes všehoschopnou mysl Londonova tuláka po hvězdách po společenský až politický obsah. Všechny tyto významy mají mnoho podobných vnitřních vlastností a každý z nich má svou cenu, bez jejíhož zaplacení se nevyjeví. Knížka je s ironií a nadsázkou napsaný poetický pokus o „variace na aktuální téma“. Jako názorná kontrastní veličina se v ní vyskytují (převážně městští) ptáci, svědkové svobody, rozptýlené v atmosféře spolu se vzácnými plyny.

Kniha vypráví jedinečný příběh, který se odehrál v komunistické minulosti, ale jeho vzkříšení a pokračování probíhá v současnosti. Dokumentární snímky českého fotografa Petra Neuberta a dalších, včetně Martina Anderleho, se setkávají s texty odkazujícími na místní historii a dramatický osud faráře Josefa Toufara. Ten byl v lednu 1950 unesen komunistickou Státní bezpečností, brutálně mučen a zavražděn. Fotografie a texty autenticky informují o událostech, kterých se široká veřejnost nemohla zúčastnit, jako je exhumace na ďáblickém hřbitově v listopadu 2014, antropologický výzkum ostatků, výroba kovové schrány pro mučedníka a budování hrobu v číhošťském kostele. Kniha také zachycuje radostnou třídenní slavnost v Číhošti v červenci 2015, kde byl P. Toufar slavnostně pohřben za účasti církevních a veřejných představitelů a mnohatisícového davu poutníků. Editorem je Miloš Doležal a knižní grafiku upravil Luboš Drtina. Obsahuje texty, promluvy, reflexe, úvahy, modlitby a básně autorů jako kardinál Dominik Duka, biskup Jan Vokál, historik P. Tomáš Petráček a další.

Sedíme na římse tmavého světa, u stolu, hájeného hrstkou elektronů z mýtické elektrárny. V parčíku ve větvích zachycený kus igelitu, znamení nevalné naděje, která si protiřečí. Ale zůstáváme sami sebou. Trváme na svém, jako zvířata nebo rostliny. Být sám sebou obnáší permanentně se vydávat skutečnosti. Neschovávat se za psaní, výlety, rozhovory… Připouštět touhy, vnikat a unikat .

Skotská Vysočina a Ostrovy jako originální jeviště přírodních sil s podtextem historické sídelní reality i současnosti. Země na geografickém, ale nikoliv kulturním okraji Evropy. Viděno očima okouzlení, ale v přímém doteku živlů a kamene. Psáno na pomezí a v tradici žánrů českého cestopisu, fejetonu a eseje. Skotsko jako země mezi nebem a mořem.

Původně jsem měl v úmyslu věnovat jednu část knihy převážně moři, druhou horám a třetí… snad minulosti, neboli minulé přítomnosti. Jedná se ale o významy, které v té zemi nejdou oddělovat. Vycházejí, tyčí se, pramení, vzlínají, prostupují se a přecházejí do sebe navzájem. Odvozují se jeden ze druhého. Tvoří tak magnetickou slitinu svébytných vlastností, skoro jako by to byla jen různá skupenství téhož. Podobně jako prostor, svoboda a úděl.

Poetika Slavomíra Kudláčka (nar. 1954) se v posledních letech zřetelně tříbí a projevuje snahu o minimalizaci vnějších slovních efektů ve prospěch „přímého vidění“ a sdělnosti. Jeho občasný příklon k delším básnickým skladbám koresponduje s určitou prozaizací a emocionálním uklidněním výrazu. V náznaku dochází k pokusu o rehabilitaci příběhového nebo mikropříběhového média poezie, jak ji cítila „vyprávěná“ poezie v původních formách a kulturách. U Kudláčka to však neznamená suchou, bezkrevnou řeč. Bez básnického ozvláštnění výrazu by poezie byla samozřejmě jen nepřesvědčivou informací. Kudláčkovi se tato nástavba nad „základy žánru“ daří, o čemž svědčí nový soubor veršů Schůzka v lomu. Jeho ozvláštnění nejsou svévolná nebo sebe-zajímavá, ale „vyplývají z děje“. Nacházejí své opodstatnění jako experiment života, nikoli jako pouhá slovní ekvilibristika. Kudláček si je dobře vědom, že poezie má v tomto ohledu své jemné zákonitosti a že nezbytné tajemství jí dodávají právě peripetie objevů a ztrát. Kdo a proč tedy svolává schůzku v lomu?