Petr Wohlmuth Livres

Historická antropologie odmítá povrchní vlastenecká a hrdinská vyprávění o válce. Chápe válku především jako tvrdou, bezprostřední a transformující zkušenost konkrétních lidí, kteří jsou v ní nasazeni: bojují, jsou zraňováni a umírají, pracují v zázemí, ošetřují a léčí zraněné, poskytují útěchu a duchovní službu, nebo jsou s válkou spojeni jiným podobným způsobem. Takoví lidé po sobě někdy zanechají takzvané egodokumenty: své deníky, dopisy přátelům či rodinám, autobiografie nebo osobní zápisky. Hlavně přes tyto prameny, poskytující veskrze osobní pohled na válku a válečné násilí, nahlíží autor krymskou válku (1853–1856), první válku, která získala zcela nečekaný rozměr mimo jiné díky aplikaci řad technických inovací průmyslové revoluce. Autor překračuje obvyklý schematický způsob pohlížení na krymskou válku jako nábožensky motivovaný civilizační konflikt, nestaví se na žádnou stranu a analyzuje zkušenost a kulturu války především během velkého obléhání Sevastopolu (1854–1855) pohledem celkem 137 jeho účastníků z ruské a britské strany. Autor analyzuje klíčové prvky „historické mytologie“ obou stran, mimo jiné koncept Sevastopolu-města hrdiny nebo vyprávění o Tenké červené linii a Útoku lehké brigády, a v jejich pozadí nachází mnohem významnější kulturní traumata a konfigurace, utvářející průběh konfliktu. V oboru historiografie vojenství se jedná o unikátní přístup, nemající zatím paralely v českém ani světovém prostředí.

Historická antropologie pevnostní války na příkladu britských deníků z obléhání pevnosti Bergen op Zoom z roku 1747. Kniha nabízí analýzu dobové kultury války a jejích proměnných, jejich vzájemného vztahu a jeho rekonfigurace v průběhu boje o nizozemskou pevnost Bergen op Zoom v kulminačním bodě války o rakouské dědictví v roce 1747. Alternativní způsob práce s prameny, který opouští chápání vojenského střetu podle klasických konzervativních šablon vojenské historie, vede autora k závěru, že dobově mimořádný a dramatický boj o pevnost Bergen op Zoom se odvíjel primárně od zásadního nedorozumění mezi útočníky a obránci ve smyslu kultury války, především otázek vojenské cti a s ní spojených legitimních způsobů vedení boje.

Bastionové pevnosti, v naší zemi často nepřesně označované jako pevnosti „barokní”, které v 16. a 17. století svými působivými hvězdicovými tvary pokryly většinu Evropy, jsou něčím více než zajímavou stavebně- technickou památkou. Byly prestižní pýchou králů a knížat, zkázou jejich pokladen a také pilířem, kolem kterého se otáčela válka v západní Evropě v raném novověku. V kamenném labyrintu hradeb a příkopů se během obrany a dobývání hlavních evropských pevností jako Bělehradu, Turína nebo Ostende často vrhaly vstříc smrti desítky tisíc vojáků. Tato práce představuje pokus porozumět významu, jaký bastionové pevnosti měly pro evropské vojenství a jakou roli v něm hráli jejich demiurgové – tvůrci, dobyvatelé a obránci – evropští vojenští inženýři.

První svazek nové ed. řady Militaria academica přináší šest studií věnovaných tématu vojenské služby v dlouhém 19. a 20. století, jež je zde pojato v interdisciplinárním duchu, zarámovaném do přístupu známého jako „new military history“. Autoři se věnují kulturním dějinám prusko-rakouské války 1866, opomíjeným kulturním souvislostem fenoménu geografické dislokace jednotek rakouské a rakousko-uherské armády, unikátnímu, nově objevovanému historickému prameni, jímž jsou památníky z vojny, skrytým třídním privilegiím v Polské lidové armádě po roce 1945, traumatickým zkušenostem a paměti na povinnou základní vojenskou službu v normalizačním Československu a konečně účasti vojáků základní služby v Československém samostatném protichemickém praporu nasazeném během první války v Zálivu v letech 1990–1991. Publikace je vybavena obrazovým doprovodem a rejstříkem.