Štěpán Kučera Livres

Sto nejživějších textů vybraných z tisíce čísel Salonu, kulturní a literární přílohy deníku Právo. Původní publicistika, eseje od Bělohradského, Kosíka nebo Přibáně. Tvorba českých spisovatelů Hakla, Stančíka, Bellové či Rudiše, texty z pozůstalosti Haška, Hrabala a Skácela. Rozhovory s Vaculíkem, Páralem nebo Updikem a Ferlinghettim. Texty bývalých exulantů i disidentů Hutky, Chramostové nebo Jirouse. Salon byl a je prostorem otevřeného dialogu a propojování témat. Vedle tradiční esejistické, reportážní a recenzní tvorby to dokládá například také seriál Daniela Prokopa Úvod do praktické sociologie, ověnčený nedávno Novinářskou cenou. Uspořádali Zbyněk Vlasák a Štěpán Kučera.

Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou.Zrodil se překvapivě živý a citlivý portrét Kučerova rodiště i bydliště, v němž vskutku originálně vyvstávají dramatické dějiny dvojjazyčného a bikulturního města. V jeho osudu, místy mimořádně drsném, je nenápadně skryt i příběh jedné středoevropské země ve dvacátém století.

Bojí se sloni smrti? Cítí stromy bolest? Proč si tak rádi vyprávíme o koncích světa? Proč náš jazyk nestačí k popsání výzev dnešní doby? A jakou roli v tom všem hrají vědci? I takové otázky pokládal spisovatel a novinář Štěpán Kučera v rozhovorech, které vycházely od roku 2017 v Salonu Práva. Nad souvislostmi antropocénu, věku člověka, se tu zamýšlejí primatoložka Jane Goodallová, kybernetik a filosof Ivan M. Havel, teolog Tomáš Halík, teoretický fyzik Carlo Rovelli, filosof a spisovatel Michal Ajvaz, sociolog Daniel Prokop, zoolog a spisovatel Miloslav Nevrlý, filosofka Tereza Matějčková a mnoho dalších osobností české i světové vědy. Souborným vydáním těchto textů vzniká až románová polyfonie, která z různých autorských perspektiv ohledává nejednoznačnost lidského údělu a místo člověka ve světě živé i neživé přírody.

Když autor pobýval v Alžíru, kde se chystal k vydání jeho román Největší lekce dona Quijota, napsal tam Alžírské arabesky. Nápaditě i zábavně v nich krouží na pomezí cestopisné reportáže, autofikce a beletrie, inspiraci našel také v orálním vypravěčství. K rozhovorům s tamními obyvateli přidává i mikropovídky a črty, písňové texty či úryvky z knih. Mozaiku spojuje téma jednoho města, v němž autor ohledává alžírskou společnost a kulturu. Představuje různá období, od pravěkých jeskynních maleb v pohoří Tassili, přes berberskou a arabskou tradici, éru osmanské a později francouzské nadvlády, až k formování alžírského „multikulturního“ národa. Spadají sem i dvě bolestné události 20. století — válka za nezávislost a válka občanská. Kučera si všímá i současných problémů: sociální a genderové nerovnosti, environmentálních otázek či vlivu náboženství, tedy témat, která rezonují také v českém prostředí. Díky pohledu zdálky zahlédneme v nečekaných souvislostech zblízka sami sebe.

Česko – německý sborník básní a próz autorů Euroregionu Nisa. Z českých autorů jsou ve sborníku zastoupeni Julius Benko, Irena Eliášová, Milan Exner, Otto Hejnic, Milan Hrabal, Štěpán Kučera, Miloslav Nevrlý, Pavel Novotný, Marek Sekyra, Jan Šebelka, Martin Trdla a Vlastimil Vondruška. Německé autory reprezentují Róža Domašcyna, Peter Gehrisch, Monika Hahnspach, Lisa Maria Kurzmann, Ulrike Quast, Christine Ruby, Udo Tiffert, Siglinde Trumpf. Ilustrace pocházejí ze Severočeské sbírky, kterou grafik knihy Roman Karpaš shromažďuje již několik let, aby vytvořil reprezentativní kolekci umělců se vztahem k Libereckému kraji.

Děj šestice povídek v nové knize Štěpána Kučery nás jako nějaká globální zvonková dráha proveze z podzemí chrámu Hagia Sofi a v Istanbulu do podzemí pražské Krannerovy kašny, z džungle brazilského ostrova Paqueta, přes bažiny v meandrech řeky Mississippi až do fatamorgánunosných syrských pouští, a nakonec půvabnou zkratkou zemským jádrem z Jizerských hor až do australského pohoří Stirling Range. Hlavními hrdiny Kučerových textů však nejsou jejich hrdinové, ale sám text. A tak se tu spisovatel setkává se svou postavou jako rovný s rovným, děj knihy podzemní chodbou vyúsťuje do života svého autora, fikce vítězí nad realitou v nároku na skutečnost. Pozorný čtenář dokonce najde klíč k pointě jedné povídky v jiné. To vše je okořeněno přesnou dávkou vtipu.A na své si přijdou i milovníci tajemna: úvodní langdonovský pastiš se v literárních dějinách nejspíš octne mezi texty s nejvyšší hustotou záhad na jednu stránku.Ostatně, všech sedm topoi knihy jistě na zemském povrchu vytvoří nějaký obrazec, takže stačí vzít glóbus, špendlíky a pevnou nit — a dát se do práce.

Největší lekce dona Quijota: Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra. Kučerova kniha má dvě hlavní linky. V té první se autor odráží od skutečné události ze života spisovatele Miguela Cervantese, který v mládí strávil několik let v Alžíru coby zajatec pirátů, a možná právě tahle zkušenost mu umožnila stát se světovým spisovatelem. Ve druhé linii sledujeme příběh Sidiho Hameta— hrdiny vypůjčeného ze Cervantesova románu — potrhlého derviše, který se zbláznil z ustavičné četby knih slavných arabských cestopisců a ve společnosti kulhavé velbloudice a dítěte nalezeného v poušti putuje skutečnými i fiktivními zeměmi. Obě linie se protnou, když derviše Hameta a vojáka Saavedru spojí alžírské vězení. Největší lekce dona Quijota má aktuální rám — je to knížka o setkávání různých kultur, objevování nových světů, krajině měnící se v poušť a o síle představivosti. Jaké by to asi bylo, kdyby se don Quijote potkal s vypravěčkou Šahrazád?

Krátké vtipné povídky, které v naší době informací a dezinformací provokují myšlenkou, zda náhodou nebylo něco jinak, než jak to známe z knih. Ironicko-poetické apokryfy čtenářům dopřejí jiný druh setkání než na jaký byli dosud zvyklí nejen s Rychlými šípy, ale například s panem Broučkem a jeho výpravou tentokráte do 21. století, či s Nerudovými povídkami Malostranskými, nebo Janem Keplerem, Mauglím a dalšími. Krátké povídky pro přemýšlivého čtenáře příjemně podpoří teorii, že ne vše, co je napsáno či vyřčeno, musí být ta jediná správná verze, o pravdě nemluvě.

Projekt Gilgameš se s nadsázkou, nikoli však nevážně, dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i odvěké touhy po nesmrtelnosti. Žánr sci-fi se tu protíná s historickým, bájným vyprávěním. Hlavním hrdinou je převozník Uršanábi, lodivod z pradávného eposu, obdařený nesmrtelností namísto krále Gilgameše. Uršanábi proplouvá světovými moři do našich dnů, a dokonce i do blízké budoucnosti. Během svého putování potkává historické i literární postavy, například Kryštofa Kolumba či doktora Moreaua, a pokouší se vykonat pro lidstvo něco dobrého. Do jeho příběhu vstupuje rozhovor „robopsychologa“ se superinteligentním počítačem, jehož úkolem je najít smysl lidské existence. Superpočítač však nenabízí žádnou exaktní operaci, ale… vyprávění o převozníkovi Uršanábim.