Martin Andrey Livres

Dvojknižka a dvojcédečko Miniromány je výsledkom spojenia snáh Artfora a Slovenského rozhlasu: 35 v priemere trojminútových textíkov, 35 asi trojstranových nahrávok. Alebo naopak. Na tom koniec koncov nezáleží. Dôležité je, že na Slovensku sa píše.

Kniha autora Maroša Andrejčíka má všetky šance stať sa bestsellerom. Napísaná v strhujúcom tempe odkrýva prepad človeka na samé dno, so stratou súdnosti, rozpadom osobnosti, nevšímavosťou a pohŕdaním okolia. Dvere do pekla sú otvorené dokorán, dvere z pekla sú len odchýlené pre tých, ktorí majú vôľu silnejšiu ako rany z každej strany. Aký je hlavný hrdina človek? Táto kniha je takmer spoločenskou výzvou a varovaním, je spoveďou aj modlitbou, drsným zrkadlom....a čítaním na jeden dych.

Hlavní protagonista příběhů René Kundrattoff vstupuje po bouřlivém mládí rozvráceném alkoholem do období středního věku, ale neumí se s tím vyrovnat. Jeho život je svět ulice, barů i hospod, paneláků i léčeben, ... Nevšední knížka všedních příběhů! Snad každý autor na začátku své kariéry čerpal z vlastních prožitků, z vlastního života, z životních situací své rodiny i přátel. Tato kniha sice není klasické autobiografické dílo (to už autor vydal pod názvem Cartel A), přesto vychází z autorových vlastních prožitků. Ten tak odhaluje jednu svoji životní etapu. „Ano, sestoupil jsem na dno, prožil jsem několik let na ulici i v léčebně, abych se nakonec stal vypravěčem příběhů lidí, které jsem potkal,“ říká. Toto období se pro něj stalo silnou inspirací a s jeho zážitky se setkáte v příbězích, obsažených v knize.

Mal som dnes chuť zahrať si karty. Odkedy som sa nasťahoval do tohto mesta, ľudia akoby sa mi vyhýbali. Nepovedal som im o sebe veľa, nepovedal som im to, čo chcú počuť. Nepovedal som im o sebe v podstate nič. V base som sa doučil všetkému, čo som potreboval. Vonku by som nemal čas venovať sa týmto veciam. Prechádzal som sa večerným mestom. Hľadal som partiu, s ktorou by som si tie karty zahral. Toto mesto bolo legendou medzi kartármi. Hranie však bolo zakázané. V salónikoch, v miestnych podnikoch, sa vraj takéto hry hrávajú. V tichosti. Potreboval som si ešte predtým uľaviť, tak som zašiel do nejakého neosvetleného dvora. Bol to skôr prechod z vedľajšej ulice na hlavnú. ,,Hľadáme tretieho k stolu, cudzinec.“ Ktosi stál za mnou, keď som vytiahol zips ku kovovému gombíku. ,,Máte dosť peňazí, páni?“ Vedel som, že som natrafil na tých pravých. ,,Máte dosť odvahy?“ Počul som hlas, ale nevidel nikoho. Ten chlapík potom vyšiel z tmy. Mesiac bol v splne, chlapa nádherne osvietil. Jeho tieň bol štíhly, v tej tmavej uličke však stál lilipután! Všimol som si hru svetla. Vedel som, že slnko v zime tieň natiahne, no nikdy som sa nezamýšľal nad tým, že mesiac v lete urobí to isté...