Publikace Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení je členěna do kapitol: Vymezení předmětu a počátky německého a rakouského konzervativního myšlení, Vídeňský pozdně romantický kruh, Konzervativní myšlení od 30. let 19. století, 1900-1918, 1918-1945, Filosofický a politický neokonzervatismus po roce 1945, Geneze a kontext recepce Hofmannsthalovy řeči.
Das Buch stellt einen Beitrag zur literaturgeschichtlichen Aufarbeitung der politisch-literarischen Deutschlanddebatten in der Bundesrepublik dar, sofern es analysiert, wie in den Jahren 1960 – 2010 in(West)Deutschland das Deutschsein reflektiert wurde. Es widmet sich sowohl repräsentativen öffentlichen Reden der Politiker, Philosophen und etlicher Literaten, als auch den geschichtswissenschaftlichen Grundsatzdebatten wie der Fischer-Kontroverse, dem Historikerstreit und der Goldhagen-Debatte. Unter dem Gesichtspunkt Deutschlandproblematik werden darin auch die umfangreichen und komplexen Werke von G. Grass, M. Walser, H. M. Enzensberger und B. Strauß erörtert. Das Buch thematisiert somit nicht nur die Literaturgeschichte, sondern auch die Entwicklung der politischen Kultur in der Nachkriegszeit; deren Diskurse werden allerdings jenseits vertrauter links-rechts Schemata interpretiert, wodurch eine andere Geschichte des reflektierten Deutschlandredens entsteht. Weniger wiegen darin programmatische Positionen der Akteure oder jeweilige Sieger der Debatten, mehr die vermittelnden Strategien, deren Träger zwischen die Fronten geraten. Indem dieses Buch eben solche Mittler und zwischen den Stühlen agierende Intellektuelle in den Vordergrund rückt, lotet es ein Feld aus, das bisher unterbelichtet, von den ausgetretenen Pfaden des Nachkriegsmainstreams eher umgangen wurde.
Promluvy o podstatě němectví. Publikace mapuje způsob, jímž německá poválečná inteligence přemýšlela o němectví. V prvním plánu se kniha snaží najít spojnice mezi tematizací němectví v politických, historiografických, filozofických i literárních textech, a to v období přibližně od roku 1960 do současnosti. Ve druhém plánu se zaměřuje na čtyři významné západoněmecké literáty (G. Grasse, M. Walsera, H. M. Enzensbergera a B. Strauße) a ukazuje jejich odchylování od bipolárního výkladu společnosti a dějin, k němuž docházelo v mnohem menší závislosti na politických událostech, než se v dějinách moderní literatury předpokládá. Snaží se tak potvrdit předpoklad, že tento různorodý a časově variabilní rozchod s bipolárním výkladem světa lze nejlépe vysvětlit, zohledníme-li, jak se němectví tematizovalo mimo literaturu, tedy v dobové německé historiografii, politologii a filozofii.