Když Kant postuloval jako základní otázku celého svého myšlenkového úsilí problém "Jak jsou možné syntetické apriorní soudy?", odkázal následujícímu filosofickému myšlení úkol, který dodnes nepřestává být předmětem sporů a kontroverzí. Rozsáhlá antologie 34 textů, jejichž autory jsou významní světoví filosofové a k níž napsal úvod Vojtěch Kolman, mapuje základní postoje k této otázce s důrazem na rozmanité proudy filosofie 20. století.
Kniha Intencionalita a apriorita. Studie ke vztahu Brentanovy a Husserlovy filosofie představuje základní pojmy Brentanovy deskriptivní, apriorně orientované psychologie s důrazem na tu část Brentanovy nauky, na kterou navázala fenomenologie Edmunda Husserla, přičemž rozebírá i některá aristotelská východiska Brentanova projektu. Diskutován je také přínos Twardowského nauky o obsahu a předmětu představ. V druhé části je podán stručný nástin rozvoje Husserlovy rané koncepce intencionality a myšlenky jejího apriorního popisu v období před publikováním Logických zkoumání, a to zejména rozlišení reprezentace a názoru, obsahu a předmětu, transformace Husserlova pojetí soudu, přijetí Bolzanových představ a vět o sobě, názoru obecnin a Husserlův pokus o řešení problému intencí neexistujících předmětů. Kromě analýzy usnadňující pochopení rané fenomenologie Edmunda Husserla chce kniha upozornit na Brentanovu filosofii, která byla významnou součástí německy psané filosofie v Čechách před druhou světovou válkou.
Výbor povídek od irsky píšících autorů dvacátého století.
Kniha se snaží představit Davida Huma jako myslitele, který, jak výstižně řekl Gilles Deleuze, je „moralistou, sociologem a historikem dříve, než je psychologem, aby mohl být psychologem“, přičemž poukazuje na postupný rozvoj tohoto interpretačního schématu u Normana Kempa Smithe, Gillesa Deleuze a Annette Baierové. Jejich přístup kniharozšiřuje a doplňuje rozborem přirozené společenské potřeby mysli vypracované v Humově Pojednání o lidské přirozenosti a předkládá výklad jejích historických zdrojů. Kniha diskutuje tři podoby této sympatií obstarávané potřeby u Huma – potřeby kontaktu s druhými, potřeby blízkosti a potřeby chvály a uznání. Třetí zmiňovanou potřebu kniha pojednává s ohledem na Humovu originální koncepci věcně oprávněné pýchy, která je podle Huma podstatnou podmínkou ctnostného charakteru a jež, jak kniha argumentuje, je v morální psychologii dodnes relevantní. Tématické zaměření knihy konečně umožňuje poukázat i na důležitou kritickou návaznost Humovy koncepce pýchy na myšlenky Bernarda Mandevilla, jenž svou koncepci člověka jako pyšné bytosti postavil do centra svého svérázného výkladu ctností a lidské společnosti.