Znají všechny kultury pojem duše? Je nesmrtelnost duše typickou náboženskou představou? Jak se různá náboženství vyrovnávají se vztahem duše a těla? Toto publikace se na tyto otázky pokouší odpovědět nikoli z pohledu obecných teorií, nýbrž na základě rozborů pojetí duše v různých tradicích: v náboženství starých Řeků, Germánů a Egypťanů, v monoteistických systémech (judaismus, křesťanství, islám), stejně jako v některých indických náboženských proudech (védismus, džinismus, buddhismus).
Jednotlivé stati pocházejí od předních českých odborníků na dané oblasti a jsou psány tak, aby byly srozumitelným úvodem do tématu pro laika, ale zároveň uspokojily nároky odborníků. Články jsou doplněny bibliografickými eseji, jež budou vítaným rozcestníkem pro každého, kdo by se některým aspektům problematiky chtěl věnovat hlouběji. Srovnávání různých motivů napříč náboženstvími usnadňuje úvodní studie a podrobný tematický rejstřík.
Viktor Kolář st. (1898–1971) byl doposud opomíjenou postavou české fotografie, přestože jeho dílo je nejvýznamnějším vizuálním svědectvím Ostravska od dvacátých do padesátých let 20. století. Díky své nadčasové kvalitě má ale platnost mnohem širší. Kolář zachytil několik prezidentů, politiky, umělce, zajímal se o sociální témata, lidskou práci, zaznamenával všední život. Předkládaná publikace představuje výběr z tohoto objemného konvolutu několika set fotografií a přibližně čtyřiceti tisíc políček negativů. Textem ji doprovodili historik umění Lukáš Bártl a historik Ondřej Kolář.
Velká válka neboli první světová válka zanechala hluboké jizvy po celém světě. Dnes ji připomíná nespočetné množství pomníků padlých, kteří válčili na obou stranách, za císaře pána i jako legionáři. Ovšem válka zasáhla i zázemí, jenž bylo vyčerpáno až na kraj svých možností. Důsledkem války byla i rozsáhlá migrace obyvatel z příhraničí monarchie do vnitrozemí nebo z fronty, kde se setkávali s cizí kulturou. To vše ulpělo ve vzpomínkách účastníků Velké války, které zde ožívají v publikovaných denících.
Publikace přibližuje bezpečnostní situaci v českém Slezsku v období postupné stabilizace poměrů po první světové válce. Úvodní část popisuje složitý přechod státního pořádkového aparátu do nových republikánských poměrů. Další kapitoly se zaměřují na události v oblastech západního Slezska, Hlučínska a Těšínska, které prošly rozdílným sociálním a kulturním vývojem. Kniha zachycuje průběh česko-polského územního sporu, stejně jako projevy německé iredenty a sociální nepokoje, kriminalita a pašování. Pozornost se soustředí také na dopady německo-polských konfliktů v Horním Slezsku na dění na československém území.
Kniha přibližuje strukturu a působení československého četnictva, policie a finanční stráže na Chebsku v letech 1918–1938. První část přibližuje fungování pořádkového aparátu (ubytování, kázeňské záležitosti atd.). Druhá část publikace je věnována snahám o potírání kriminality a bezpečnostně-politických hrozeb, tedy německého iredentismu, komunismu a především sílícího nacistického hnutí. Pozornost je věnována také osudům příslušníků bezpečnostních složek z Chebska v době nacistické okupace.
Kniha přibližuje úlohu četnictva v územním sporu mezi ČSR a Polskem, který se rozhořel záhy po skončení první světové války. Bezpečnostní sbor, jednající pod dohledem mezinárodních komisí, zde konal službu v národnostně i sociálně výbušném prostředí a kromě politických nepokojů se potýkal i s rozbujelou kriminalitou. Samotní četníci se stávali terčem útoků polovojenských organizací. Úvodní studie shrnuje strukturu a činnost četnictva v jednotlivých fázích těšínského konfliktu. Následuje komentovaná edice stěžejních pramenů k působení bezpečnostního sboru v předmětném období, konkrétně vzpomínky zemského četnického velitele ve Slezsku Karla Vyčítala, zprávy četnických a policejních přidělenců u mezinárodních plebiscitních orgánů, relace o případech úmrtí četníků ve službě a další.
Na Střední východ se Čechoslováci dostávali několika cestami a za různých
okolností, zpočátku mnohdy spontánně. Koncem 30. let řada československých
Židů hledala útočiště před hrozbou nacismu v Palestině. Ještě v prvních
měsících okupace německá správa v protektorátu podporovala židovské
vystěhovalectví, takže ve spolupráci se slovenskými úřady bylo po Dunaji
vypraveno několik lodních transportů, s nimiž odjížděli především mladí
příslušníci sionistických organizací. Zdaleka ne všichni dorazili kvůli
technickým a administrativním potížím během cesty. I ti, jimž se podařilo
dostat se k palestinským břehům, obvykle museli v zemi pobývat ilegálně,
jelikož britská mandátní správa odmítala přijímat další uprchlíky. Další
příslušníci sionistické mládeže se ovšem do zahraničního odboje dostali také
přes Polsko, jako bojovník od Tobruku a pozdější letec Pavel Vranský (původním
jménem Wechsberg), rodák ze severomoravského Lipníku na Bečvou. Menší množství
Čechoslováků se do Palestiny dostalo z Rumunska. Šlo především o mladé české
učitele, působící před válkou v prostředí českých a slovenských komunit v
Banátu a Rudohoří. Do této kategorie patřil mezi jinými i rodák ze
severomoravských Palkovic Boleslav Ivánek, který ve svých vzpomínkách z roku
1947 barvitě popsal anabázi, během níž se spolu s pěti přáteli dostal k
formující se československé jednotce na Středním východě. Přes Maďarsko a
Balkán přibyli také utečenci z protektorátu a Slovenska, mezi nimi i velitel
československých sil na Středním východě, bývalý ruský legionář Karel
Klapálek, rodák z Nového Města nad Metují. Ani jemu se, stejně jako mnoha
jiným, nevyhnulo dočasné uvěznění v Maďarsku, odkud řadu Čechoslováků naštěstí
vyreklamovaly spojenecké konzuláty. Největší příliv občanů předválečného
Československa se však do Palestiny dostal ze sovětské internace. Šlo o
příslušníky československého legionu v Polsku, kteří pod velením Ludvíka
Svobody prošli ústupovými boji v září 1939 a před hrozbou německého zajetí pak
ustoupili na území pod kontrolou Rudé armády. Publikace popisuje budování a
službu našich jednotek na Středním východě a v severní Africe do roku 1943
tedy do přesunu našich jednotek do Velké Brtánie.
Boje druhé poloviny dubna a počátku května 1945 na území českého Slezska a severní Moravy představovaly jedno z nejrozsáhlejších a nejintenzivnějších střetnutí druhé světové války na území dnešní České republiky. Uvedené události se odehrály v rámci třetí a finální fáze rozsáhlejší operace Rudé armády, která vešla do povědomí české veřejnosti pod označením Ostravská a probíhala od 10. března do 5. května posledního válečného roku. Autor publikace, historik, pracovník Slezského zemského muzea v Opavě, popisuje sled válečných operací včetně účasti čs. jednotek. Publikace je doplněna osobními vzpomínkami československých vojáků, zejména tankistů na velmi kruté boje s Němci, kteří bojovali o Ostravsko velmi tvrdě bez ohledu na ztráty s využitím čs. předválečných opevnění doslova do posledních hodin války. Velmi autentické jsou i citace z dobových kronik, popisující průběh bojů očima českých obyvatel.
Kniha přibližuje profesní kariéru jedné z nepříliš známých postav bezpečnostního aparátu meziválečného Československa. Karel Vyčítal (1872–1952) představoval svým původem a vzděláním archetyp rakousko-uherského četnického důstojníka, sehrál ovšem velmi důležitou roli při formování pořádkových sil nově vzniklého československého státu: v komplikované popřevratové době velel četnictvu v pohraničním regionu Slezska, zmítaném národnostními i sociálními nepokoji, a později stál téměř deset let v čele celého četnického sboru. Osobní příběh Karla Vyčítala představuje zároveň cenné svědectví o éře zrodu moderní policejní služby, kdy se začíná uplatňovat odborná kriminalistika a kdy se policejní práce stává častým předmětem zájmu médií, politiků a veřejného mínění.
