Michal Topor Livres

Kniha mapuje berlínské cesty a pobyty česky i německy mluvících studentů a badatelů z Čech a Moravy prostřednictvím dosud nezpracovaných a většinou nepublikovaných archivních materiálů, jako jsou univerzitní matriky, korespondence a zápisky. Díky jejich svědectvím přináší zásadní informace o základech filologických oborů v českých zemích a berlínském univerzitním prostředí během významných proměn a hledání moderních metodologických přístupů. Berlín přitahoval především germanisty a další filology zaměřené na dějiny moderních jazyků a literatur, jako jsou romanisté a slavisté s germanistickými zájmy. V chronologickém výkladu zaměřeném na období 1878–1914 jsou představeny osudy známých osobností, jako jsou Arne Novák, Otokar Fischer, Arnošt Kraus a další, ale také těch, jejichž dráhy zůstávaly dosud nepovšimnuty. Monografie přispívá k dějinám jednotlivých vědních oborů, zejména filologie a literární historie. Zveřejnění množství dosud neznámých a nepublikovaných materiálů otevírá nové možnosti pro další badatele a podněcuje další zkoumání.

Monografie je komplementem ke svazku Dopisů (ed. Michal Topor, 2019), je věnována dráze muže, jenž se narodil roku 1889 jako Arnošt/Ernst Lustig, v letech 1907–1916 se profiloval – pod různými pseudonymy (mj. jako Arne Laurin) – jako literární, výtvarný a divadelní kritik, překladatel, básník a prozaik, zprvu na stránkách periodik spjatých s prostředím studentského spolkového života, posléze zejména v českožidovském týdeníku Rozvoj, v jičínských Pokrokových listech, v satirických Kopřivách, dále v Samostatnosti, Národním obzoru, anarchistické Zádruze, Horkého Stopě, revui Divadlo, v deníku Národní politika, již během války v českožidovských Českých listech (resp. Českém listu). Přátelil se mj. s Jaroslavem Haškem či Egon Erwinem Kischem. Narukovat musel definitivně v roce 1916, zbytek války poté strávil jednak v maďarských lazaretech, v roce 1918 potom ve vídeňském Kriegspressequartieru jako redaktor časopisu Domov (a přímý podřízený Roberta Musila). V r. 1919 se Lustig stal zástupcem Bedřicha Hlaváče jakožto šéfredaktora deníku Tribuna (sedával v místnosti s F. Peroutkou), v závěru r. 1920 byl přizván k přípravě deníku Prager Presse, jejž nakonec v letech 1921–1938 řídil (od r. 1927 i z pozice redaktora zodpovědného, už i úředně jako Arne Laurin). V listopadu 1938 mu byla správní radou Orbisu vypovězena smlouva, v lednu 1939 zamířil do Francie, odtud lodí do New Yorku, s nímž byl – jak se ukázalo – spojen zbytek jeho dráhy a působení, zacíleného vedle podílu na provozu New Yorských listů především k organizaci mohutného zpravodajského archivu (pod střechou československého konzulátu). Urnu s popelem svého muže přivezla Olga Laurinová do Prahy počátkem r. 1946, byla uložena v hrobě na Olšanských hřbitovech.

Svazek Dopisů je komplementem k monografii Arne Laurin (1889–1945). Portrét novináře. Nejsou tu publikovány celé konvoluty dochovaných dopisů a vzkazů, jež Arnošt/Arne Lustig/Laurin adresoval té které osobě, nýbrž ty, jež bylo možné v nějakém ohledu číst jako specificky vyzařující, přibližující nebo – spíše – naznačující pozoruhodné prvky, fasety, polohy a souvislosti Laurinova působení či (řečová) gesta pro Laurinův způsob vykloněnosti do světa příznačná. V Laurinově případě jde přitom o komplex bohatě a inspirativně rozrušující meze oborově, institucionálně, státně, národnostně, politicky aj. definovatelných polí, co se týče proporcí a časování edice, odvíjí se od povahy klíčového pramenného rezervoáru – totiž rozsáhlé pozůstalosti Arneho Laurina dochované v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Zatímco období zhruba do poloviny dvacátých let je v tomto fondu dokumentováno bohatě, avšak výhradně v okruhu korespondence Lustigovi/Laurinovi adresované (nejednou spadající ještě do předválečných let), pro období následující (do roku 1936) lze navíc počítat s ne právě obvyklým korpusem kopií (průklepů) dopisů, jež Laurin (povětšinou, pravděpodobně) druhým odeslal. Hustotu poté střídá pramenná nouze: v ní se soubor dopisů spadajících do těchto let stává nutně leda chudým příbuzným zevrubné monografické sondy, rozkrývající rysy Laurinovy exilové existence. Speciální okolností je jazyk. Čeština a němčina Laurinovi byly rovnocennými živly, s některými partnery krom toho komunikoval francouzsky. Toto víceřečí je v edici zachováno: německé ani francouzské dopisy či úryvky z nich v rámci vysvětlivek nejsou přeloženy, čtenář je tak symbolicky ponechán napospas této stránce Laurinovy společenské situovanosti, zakotvené sice ponejvíce v Praze, de facto však – právě v korespondenčním styku – permanentně přeshraničné.

Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky komponovaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta, záběrem se omezuje na léta 1913–1962. Počínaje knižním debutem – prozaickým triptychem O zlých samotářích – provázel Olbrachtovy práce respekt recenzentů, ti se přitom museli opakovaně vyrovnávat s nestálostí žánrového řešení i zacílení (Arne Novák psal nad prózou Anna proletářka o Olbrachtovi jako o „básníku, jehož vývoj nás od Zlých samotářů udržoval v napětí“), takřka tak pokaždé jako by nanovo stanuli před nutností pojmenovat to, kým Olbracht je, zkoušejíce zároveň složitě v této diskontinuitě rozkrývat prvky bytostné, trvalejší povahy. Antologie umožňuje Olbrachtovo dílo nahlédnout v postupné celistvosti a zároveň nejednoznačnosti, utvářené právě i časností a mnohostí zastoupených kritických perspektiv. Její úvodní oddíl soustředí texty reprezentující podoby kritické konkretizace čtyř prvních knih Olbrachtových: povídkového souboru O zlých samotářích, prózy Žalář nejtemnější, předválečné aktovky Pátý akt a románu O podivném přátelství herce Jesenia. Oddíl druhý umožňuje nahlédnout diskuse, ba rozepře nad Olbrachtovými vystoupeními, spjatými s jeho fascinací ruským příkladem a službou komunistické perspektivě – ať už šlo o reflexe jeho Obrazů ze soudobého Ruska či – několik let nato – o konfrontace s knižním souborem Devíti veselých povídek z Rakouska a republiky a prózou Anna proletářku. Oddíl Mříže, hory sleduje nejprve odezvu prózy Zamřížované zrcadlo, následně pak rozpravu provázející trojici knih s podkarpatským podnětem; co do geografického zázemí se k této sérii de facto přimykají i dva texty utvářející oddíl Golet. Závěrečná část antologie – nazvaná Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu – v příkladech představuje způsoby traktování Olbrachtova zjevu v poválečných podmínkách; završuje ji triptych textů J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, takto dokladů snahy o oživující četbu a pojetí jeho díla.

Kniha mapuje berlínské cesty a pobyty česky i německy mluvících studentů a badatelů z Čech a Moravy prostřednictvím dosud nezpracovaných a většinou nepublikovaných archivních materiálů, jako jsou univerzitní matriky a korespondence. Tyto svědectví přinášejí klíčové informace o vývoji filologických oborů v českých zemích a berlínském univerzitním prostředí v období zásadních proměn a hledání moderních metodologických přístupů. Berlín přitahoval především germanisty a další filology zaměřené na dějiny moderních jazyků a literatur, jako jsou romanisté a slavisté s germanistickými zájmy. V chronologickém výkladu zaměřeném na období 1878–1914 jsou představeny osudy a vazby jak známých osobností (např. Arne Novák, Otokar Fischer, Arnošt Kraus), tak těch, jejichž dráhy dosud zůstávaly opomíjeny. Monografie přispívá k dějinám jednotlivých vědních oborů, zejména filologie a literární historie. Publikace zpřístupňuje množství dosud neznámých materiálů dalším badatelům a podněcuje tak další zkoumání.

Kniha zkoumá Jaroslava Vrchlického z pohledu životnosti jeho díla, jak byla sledována v kritické debatě během prvních čtyřiceti let 20. století, částečně i za jeho života. Obsahuje studii, která mapuje diskuse o jeho tvorbě od sedmdesátých let 19. století až po poválečné literárněhistorické produkce, často schematizující začleňování jeho odkazu do aktuálního kánonu. Antologie přináší texty, které zpochybňují význam Vrchlického pro současnost (Viktor Dyk, J. S. Machar), i pokusy o jeho rehabilitaci a vyzdvihnutí hodnot jeho díla (Arnošt Procházka, Arne Novák, Josef Hora). Zahrnuje také hlasy, které odmítají pietní přístup k klasikovi a volají po kritickém a selektivním zhodnocení jeho díla, což by mohlo oživit zájem o jeho osobnost (F. X. Šalda, Pavel Eisner, S. K. Neumann). Antologie rovněž hodnotí Vrchlického lyrické vrcholy (Pavel Fraenkl) a jeho dílo jako celek (F. X. Šalda, Vojtěch Jirát) v širších literárněhistorických souvislostech. Úvodní studie editora Michala Topora představuje literárněkritickou a literárněhistorickou recepci Vrchlického díla od jeho doby až po současnost a zahrnuje chronologicky uspořádanou bibliografii literatury o něm.

Svazek Z bojů o náboženství a texty z let 1904 – 1906 shrnuje Masarykovy projevy publicistické, odborné či populárně-naučné povahy, otištěné v daném období zejména v měsíčníku Naše doba a deníku/týdeníku Čas, ojediněle i jinde, od listopadu 1904 např. také v Zeitschrift für Sozialwissenschaft, od ledna 1905 potom v Österreichische Rundschau. Vedle soustavných úvah o problematice národnosti, výkladů ruské minulosti i přítomnosti a aktuálních otázek české i rakouské politiky Masaryk v tomto období vehementně vstupoval do debat i polemik na poli církevního, náboženského života.

Antologie představuje Otokara Březinu, významného českého moderního básníka, skrze kritickou reflexi jeho zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů ukazuje, jak se recepce a obraz básníka vyvíjely. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968, a čtení je rozděleno do sedmi bloků. První blok se zaměřuje na období 1895–1903, kdy vycházejí Březinovy básnické cykly a esej Hudba pramenů. Druhý blok zahrnuje texty k Březinovým čtyřicetinám (1908) a prvním souborném vydání jeho básnických spisů (1913). Třetí blok obsahuje stati Otokara Fischera a Arna Nováka, které reflektují Březinovy padesátiny (1918) a vznik Československé republiky. Čtvrtý blok se věnuje Březinovým šedesátinám, udělení velké Státní ceny a setkání s T. G. Masarykem (1928). Pátý blok přináší reakce na Březinovo úmrtí, zatímco šestý se zaměřuje na polemiky ohledně jeho „obrazu“, zejména v Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931) a dalších textech z třicátých let. Závěrečný sedmý blok naznačuje poválečné aspekty rozumění Březinovu dílu v článcích z let 1949–1968.

Kniha se zaměřuje na Novákův vztah k českým, resp. moravským (a slezským) projevům německojazyčného života ve dvou chronicky rovýjených liniích - jinak v rámci úvodního "průřezu", naznačujícího biografické a další zázemí a rozličné souvislosti Novákova zájmu o tyto oblasti, a následně prostřednictvím velkorysého souboru statí, recenzí, fejetonů, sloupků, glos a jiných textů, jimiž se k nim Novák v průběhu let 1899-1939 vyslovil.