Enzo Bianchi est un essayiste italien et le fondateur de la communauté monastique de Bose. Son écriture plonge dans les profondeurs de la spiritualité et de la vie monastique, offrant des réflexions sur le sens de la foi et de l'existence. L'œuvre de Bianchi se caractérise par sa contemplation sereine et son effort pour relier les anciennes traditions spirituelles au monde moderne. Ses essais invitent le lecteur à la réflexion personnelle et à la recherche d'une compréhension plus profonde de la vie spirituelle.
In this volume, Enzo Bianchi reasons that, above all, the story of God is the story of his relationship with his people. In order to help us get to know this God of our fathers, he analyses a number of encounters between the Lord and significant figures in the Old Testament. The author suggests we can be challenged to question our own certainties.
Shows how in lectio divina we can truly meet the one who speaks, the living Word, God himself, who calls us to live rich Christian lives, even if the Word's work in us remains mysterious.
Uvedení do lectio divina. Lectio divina – četba Božího slova přecházející postupně v modlitbu – patří k vzácným pokladům církve. Cílem této metody není pouze správné pochopení literárního a historického smyslu biblického textu. Když rozjímáme o Božím slovu a v modlitbě pak Bohu odpovídáme, dojdeme podstatně dál: Boží Slovo, sám Kristus, proměňuje náš život i naše smýšlení. Enzo Bianchi má s lectio divina bohaté praktické zkušenosti, a tak dokáže pojmenovat nejčastější problémy, s nimiž se lze při rozjímavé četbě Písma setkat. Jednou z nejdůležitějších věcí je podle autora umění zaujmout k Božímu slovu vnitřní postoj naslouchání.
Tak o relacjach Jezusa z kobietami jeszcze nikt nie pisał. Bianchi wydobywa na światło dzienne to, co wielu z nas, czytając Pismo Święte, uznaje za mało ważne lub czego wcale nie dostrzega: gesty i słowa Jezusa adresowane do kobiet, ale przede wszystkim gesty kobiet – ich dotyk, czułość i ukrytą w nich miłość. W męskim świecie kobiety stawały się zwykle postaciami drugiego planu. Nawet jeśli udawało im się przedrzeć do centrum wydarzeń, to i tak uznawane były za mało ważne i pozostawały milczące. Jako towarzyszki Jezusa odzyskują równość wobec mężczyzn. Bianchi zwraca uwagę na konieczność podtrzymania przez Kościół dzieła zapoczątkowanego przez Jezusa. Nawet jeśli sprawy ogólnie rzecz biorąc toczyły się i nadal toczą w dobrym kierunku, to wciąż pozostaje w tym względzie jeszcze wiele do zrobienia. „Jezus i kobiety” to książka, która zaspokoi nawet najbardziej wymagającego czytelnika. Niezwykle oryginalna, pobudzająca wyobraźnię interpretacja Pisma Świętego. Zachęta do aktywnego zaangażowania się w życie Kościoła.
Kniha přibližuje důležité a podstatné pojmy křesťanské spirituality, jakými jsou např. modlitba, askeze, svatost, půst, meditace, kontemplace, trpělivost, bdělost, duchovní zápas, pokora, odpuštění, nemoc, stáří, naděje, smrt a podobně. Vznikla z odpovědí E. Bianchiho těm, kteří se ho ptali „po důvodech jeho naděje“. Nejde tedy o klasický slovník, ale spíše o obdobu onoho prastarého: „Abba, řekni mi slovo!“, jímž se kdysi mladí mniši a poutníci obraceli na starší mnichy a poustevníky v naději, že slovo, které jim bude darováno v odpověď, pronikne jejich srdce a bude jim světlem na další cestu. Kniha může přijít velice vhod kněžím, kteří chtějí k lidem promlouvat jasnou a hlubokou řečí. E. Bianchi se opírá o tisíciletou moudrost křesťanských učitelů duchovního života a umí formulovat tak, že jí současný člověk rozumí. Ale i pro mladého člověka je důležité se dozvědět na třech čtyřech řádcích, co je to prosebná modlitba, obrácení, hněv, svědomí, sebezápor ... Autor má dar věci pojmenovat výstižně a stručně. Prokop Brož, ThD.
Komentář k nedělním liturgickým čtením: roční cyklus C. Autor předkládá ve svých homiliích zamyšlení nad nedělními biblickými texty. Výklady zachycují základní témata jednotlivých čtení z nedělí a slavností celého roku a uvádějí je do souvislosti s duchovním i společenskýmživotem křesťanů. Evangelizační zkušenosti autora i srozumitelné vyjadřování spolu s teologickou erudicí činí z této knihy vynikající pomůcku pro ty, kdo působí v pastoraci, i pro široký okruh účastníků bohoslužeb. „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). Stručné kázání, které pronesl Ježíš v nazaretské synagoze na počátku svého veřejného působení, je modelem každého komentáře biblických textů během liturgického slavení. Slovo Písma je totiž vždy určeno pro dnešek a pro nás, chce promlouvat ke shromáždění svolanému Pánem na určitém místě a v určitou dobu. Právě pro nás se naplňují Písma. V církvi máme předávat Ježíšův život, ne naše ubohá lidská slova. Kristus se nesmí nikdy stát jen předmětem našich teorií a projekcí, dílem naší mysli. Chce být přítomný ve své církvi i skrze hlásané slovo.
„Kněz vychází z eucharistie a směřuje k ní: v ní Duch Svatý posvěcuje církev a také kněze. Ať kněží nezapomenou, že i když slaví ty nejskromnější eucharistie, někde v zapomenutých vesničkách ‘na konci světa’ či v anonymních městských aglomeracích s pár lidmi – dělají-li to s náležitou pozorností, vážností a přesvědčením, pak při lámání chleba Slova a účastí na jediném eucharistickém chlebu budují církev a mají účast na konání Ježíše Krista.“ Enzo Bianchi povzbuzuje kněze k takovému způsobu slavení eucharistie, které by se stalo skutečně jejich posvěcením. Zabývá se nebezpečím rutiny, teatrálnosti a roztěkanosti, ale především otázkou, jak se na vlastní slavení liturgie připravit. Pobízí je, aby sami nejprve Boží slovo pokorně přijali, dříve než je budou zvěstovat, a aby mši svatou sloužili autenticky, celým srdcem. Eucharistie má pro křesťanský život zásadní význam, lidské životy však může proměňovat jen tehdy, je-li slavena s věrohodností a opravdovou vírou. Jen tehdy v ní také kněz může najít pramen i vrchol svého života a své služby.
Torino, Einaudi, 2008, 8vo legatura editoriale cartonato telato con sovraccopertina illustrata, pp.114 (sottolineature a matita e a pennarello nel testo) .
I giorni degli aromi. I giorni del focolare. I giorni del presepe. I giorni della memoria. Luoghi e tempi che attraversano gli anni, segnano il ritmo delle nostre gioie e dei nostri incontri per diventare l'intera vita. «Ogni cosa alla sua stagione», dice il proverbio, e qui le stagioni raccontate sono quelle dell'uomo. Le quiete ore del ricordo e della meditazione, i pranzi consumati insieme, gli istanti dell'amicizia che scalda il cuore. Il tempo presente che la vecchiaia insegna a gustare ogni giorno.
