Roman Kodet Livres

Japonští středověcí válečníci – samurajové – se stali jedním ze symbolů Země vycházejícího slunce. Jejich zobrazení v nesčetných filmech, knihách či komiksech jim propůjčilo téměř mytickou podobu neohrožených bojovníků, jejichž meče rozsévaly smrt na bitevních polích. Realita však byla mnohdy jiná než moderní představivost. I samurajové byli pouze lidmi z masa a kostí. Příběh samurajů proto tyto legendární bojovníky představuje v trochu odlišném světle. Nevyvrací pouze pověsti, jež okolo samurajů vznikly, ale především představuje japonské válečníky v jejich co nejvěrnější podobě. Autor se proto zabývá nejen dějinami samurajů, jejich válečným uměním či zbraněmi, ale i jejich soukromým životem, každodenností, náboženskými představami a duchovním světem. Současně čtenáři přináší barvitý obraz světa, v němž samurajové žili, bojovali a umírali. Světa, který tolik fascinuje generace čtenářů a fanoušků po celém světě.

Po dlouhá staletí dominovali Zemi vycházejícího slunce příslušníci vojenské vrstvy – samurajové. Pod jejich vládou Japonsko zaznamenalo od počátku 17. století období prosperity, vnitřní stability a míru. To vše za cenu izolace země od „zhoubného“ vlivu cizinců ze západu a vojenské diktatury na domácí scéně. Od počátku 19. století však zájem „jižních barbarů“ o japonské ostrovy neustále stoupal. Po roce 1854 muselo Japonsko otevřít své přístavy evropským a americkým plavidlům a následně navázat i oficiální styky se západními mocnosti. Tento střet s naprosto odlišnou kulturou destabilizoval systém vojenské vlády tokugawského šógunátu, který se otřásl v samotných základech. Následovalo období dvou dekád vnitřních i vnějších konfliktů, které Japonsko nenávratně změnily. Tváří v tvář západní hrozbě se vojenská vrstva ukázala jako neschopná zemi efektivně bránit a se vznikem moderních institucí a ozbrojených sil se stala anachronismem. Po letech otřesů, úkladných vražd, válek a revolucí se samurajové náhle stali minulostí a Japonsko se vydalo vstříc modernímu světu. Tato kniha vůbec poprvé nabízí pohled na tento složitý a bouřlivý proces v českém jazyce. Českému čtenáři se tak otevírá zcela nový svět Japonska na konci doby samurajů v éře tzv. restaurace Meidži, která znamenala zásadní přelom v dějinách celého Dálného východu.

Vztahy Rakouska-Uherska a Osmanské říše v letech 1896-1914 procházely proměnami a krizemi, které zásadně ovlivnily postavení habsburské monarchie v mezinárodních vztazích. Cílem této práce bylo analyzovat fáze tohoto procesu a posoudit jejich vliv na politiku obou zemí. Autor dospěl k závěru, že vztah habsburské monarchie k Osmanské říši byl klíčový pro zahraniční politiku Rakouska-Uherska, zejména během rakousko-ruské spolupráce v letech 1897-1907, Bosenské krize a Balkánských válek. V posledním případě se význam tohoto vztahu projevil nejzásadněji. Neschopnost rakousko-uherské politiky udržet princip statu quo na Balkáně, tedy územní integritu Osmanské říše, vedla k oslabení velmocenského postavení monarchie. To vyústilo v rozhodnutí Vídně vstoupit do války se Srbskem, což přispělo k vypuknutí první světové války. Vztahy habsburské monarchie s Osmanskou říší měly tedy nezastupitelný vliv na vznik tohoto konfliktu. Tento výzkum přináší nové pohledy a interpretace dějin mezinárodních vztahů před první světovou válkou.

Samurajové byli vojenskou vrstvou zásadním způsobem formující dějiny Japonska. Od druhé poloviny 12. století vedly jednotlivé rody těchto japonských válečníků proti sobě nesmiřitelné války. Japonsko tak periodicky zažívalo výbuchy násilí následované obdobími míru a relativní stability. Na konci 15. století se však země propadla do anarchie a války každého s každým. Po století krvavých konfliktů bylo Japonsko opětovně sjednoceno třemi velkými válečníky – Odou Nobunagou, Tojotomim Hidejošim a Tokugawou Iejasuem. Následující období bylo naprostým kontrastem k předchozím neutuchajícím válkám, Japonsko zaznamenalo více než čtvrt tisíciletí trvající mír. Dosáhlo toho však také za cenu izolace země. Když si však Spojené státy a evropské velmoci vynutily otevření Země vycházejícího Slunce, otřáslo to jejím politickým systémem. Vnitřní konflikty provázející obnovení moci císaře (Restaurace Meidži) znamenaly definitivní tečku za dominancí samurajů, jež trvala více než 800 let. Během tohoto dlouhého období bylo Japonsko svědkem vzestupu a následného úpadku a pádu mocných rodů, nesčetných bitev a obléhání, příběhů věrnosti a statečnosti, ale také zrady a neschopnosti. Samurajové tak dodnes představují významnou součást japonských dějin a stále hrají významnou roli v japonské i světové kinematografii a literatuře. Dědictví jejich válek je tak živé i dnes. 490 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh. První vydání.

Do poloviny 90. let 19. století byla Velká Británie dominantní mocností v Číně. Čínsko-japonská válka (1894–1895) však zásadně změnila situaci na Dálném východě. Poražená Čína se ocitla pod tlakem a s pomocí evropských bank splácela válečné náhrady Japonsku. Velmoci začaly usilovat o koncese a sféry vlivu, přičemž Rusko s Francií razantně prosazovaly své cíle, což ohrožovalo britskou pozici. Německo, i když později, začalo rozvíjet aktivity na Dálném východě, avšak slabost jeho námořnictva ho nutila k opatrnosti. Spolupráce Němců a Britů se projevila v poskytování půjček Číně a výstavbě železnic, ale britský postoj k otevřené ekonomice byl v rozporu s vymezováním sfér vlivu. Britové se intenzivně zapojili do získávání koncesí a požadovali uznání své sféry vlivu v povodí Jang-c’. Po potlačení „Boxerského povstání“ došlo k oslabení dynastie Čching a zvýšenému tlaku velmocí, přičemž britské zájmy ohrožoval ruský tlak. Londýn se rozhodl pro alianci s Japonskem, čímž skončila britská politika „skvělé izolace“. Na čínskou revoluci v letech 1911/1912 reagovaly velmoci opatrně, podporovaly generála Jüan Š’-kchaje, doufajíc v zajištění finančních závazků. Vypuknutí první světové války na Dálném východě nepřineslo tak zásadní změnu jako v Evropě, avšak Japonsko toho využilo k rozšíření svých pozic v Číně.

Když v roce 1918 skončila první světová válka, toužila většina lidí po pocitu bezpečí a věřila, že se něco podobného už nebude opakovat. Otázkou však zůstávalo, jak kýženého pocitu bezpečí dosáhnout. Cílem monografie je analýza vnímání a přístupu Velké Británie k problému evropské kolektivní bezpečnosti a k pokusům o její vytvoření v první polovině dvacátých let 20. století. Autoři se nejprve zaměřili na reakce britské veřejnosti a politiků na vznik Společnosti národů a poté na britské vnímání problému kolektivní bezpečnosti v první polovině dvacátých let 20. století. Jádro monografie tvoří analýza cesty ke konferenci v Locarnu, nastoupené v lednu 1925, samotné konference v Locarnu (říjen 1925) nebo postojů britských dominií k locarnskému paktu. Autoři se v monografii snaží odpovědět si na otázky, proč se Londýn odmítal v první polovině dvacátých let 20. století podílet na systému kolektivní bezpečnosti, zda Velká Británie musela přijít s alternativním návrhem řešení kolektivní bezpečnosti, jak se měnily či neměnily názory konzervativní vlády na kolektivní bezpečnost v průběhu sledovaného období nebo jaký byl vůbec význam Locarna pro atmosféru v meziválečné Evropě.