In 1944, at the age of fifteen, Marceline Loridan-Ivens was arrested in occupied France, along with her father. Though he managed to smuggle one last note to her, Marceline never spoke to her father again. But You Did Not Come Back is Marceline's letter to the father she would never know as an adult.
Od svého vydání se kniha stala jednou z nejprodávanějších francouzských publikací. Francouzská herečka a režisérka Marceline Loridan-Ivens v ní bez příkras vypráví o svém přežití holocaustu. Ve čtrnácti letech byla transportována do Březinky, zatímco její otec skončil v Osvětimi, kde nepřežil. Marceline, navždy poznamenaná, vyjadřuje pocit, že se neměla vrátit, neboť naposledy viděla otce v osvětimském pekle. Otevřeně vzpomíná na hrůzy koncentračního tábora, včetně třídění oblečení po obětech plynových komor a setkání s Dr. Mengelem. Po osvobození se vrátila domů, ale rodina ji nepřijala, protože očekávala návrat otce, který by je mohl uživit. Její bratr se navzdory všemu připojil k neonacistickému hnutí. Marceline se snažila žít normální život, ale nikdy se jí to nepodařilo. Chtěla zapomenout na hrůzy, které zažila, ale nebylo to možné. „Žila jsem, protože jsi chtěl, abych žila. Ale žila jsem tak, jak jsem se to tam naučila: den za dnem,“ uzavírá svůj dopis otci. Bez trpkosti a s věcností, která dokáže přiblížit hrůzy války čtenářům po celém světě. Kniha tak sbírá ocenění a zůstává jednou z nejprodávanějších francouzských knih posledních let.
Lásku jsem začala hledat mezi těmi, kdo přežili. To nebyla volba, jen otázka kruhů; Židé mezi sebou. Židovské rodiny snily o tom, že své děti ožení nebo vdají mezi sebou. Jak jsem se potkala s Freddiem? Už nevím. Možná přes kamarádku. Líbil se mi – tmavý, se zelenýma očima, ne moc vysoký, ale dost pro mě. Všechno v něm ale znovu obkreslovalo kontury koncentračního tábora: jeho otec tam zemřel jako ten můj, jeho matka se vrátila, ale poblázněná, a dala se dohromady se židovským lékařem z Polska. Freddie pracoval jako krejčí a ušil mi šedé sako lemované černým sametem, které jsem milovala. Začali jsme spolu chodit, objímali jsme se, líbali se. Věděla jsem, kam to spěje, ale měla jsem strach. Daleko větší strach než z prvního sexu nebo otěhotnění jsem měla ze svého těla, utíkala jsem před ním. Před svou nahotou, navždy spojenou s příkazem nacisty, před ponižujícím pohledem, když nám holili hlavy a pohlaví. Před koncentračním táborem jsem se nikdy před nikým nesvlékla, nikdy předtím jsem neviděla nahé tělo ženy. To své jsem objevila ve stejnou chvíli, kdy jsem pochopila, že je odsouzeno. Ve volném pokračování bestselleru se přináší ojedinělé svědectví o tom, jak obtížné bylo pro ty, kteří prošli peklem koncentračních táborů, najít lásku a důvěru v lidi.