Petr Pavlas Livres

Představa světa či jeho částí jako čitelného textu je v evropské kultuře hluboce zakořeněná. Prvním předpokladem této představy je alfabetismus a kulturní idea knihy, druhým pak nahlížení světa jako smysluplného a koherentního celku, jehož části nesou význam a jsou ve vzájemných vztazích: mají „sémantiku“ a „syntax“. Začít hledět na svět jako na řád znaků ale následně znamená ptát se: Jakým písmem a jazykem je napsán? Lze jej vůbec přečíst? Kdo jej napsal? Proč? Lze tento text měnit, přepisovat? Problém vědomé změny a záměrného přepisování textu přírody je fenoménem moderní vědy, které se s pomocí genového inženýrství otevřela možnost měnit genetický kód, a to včetně všech bioetických dilemat i velkých nadějí, jež se s touto technikou pojí. Avšak otázka po (většinou neuvědomovaném) předpokladu této techniky, totiž pojetí světa či jeho částí jako textu kódujícího a reprezentujícího něco jiného – v tomto případě fenotyp – je otázkou dosud jen málo prozkoumanou. Tato kniha chce přispět k historiografii metafor, ve kterých se přenáší pojmenování pro dílo textové povahy (tabulka, svitek, kodex, kniha, knihovna, báseň, epos, zákoník apod.) na jinou věc, obvykle na svět, přírodu nebo člověka. Zvláště se pak zaměřuje na metaforiku knihy ve filosofickém díle Jana Amose Komenského.

Osvícenský encyklopedismus, představovaný např. Chambersem, Diderotem a dAlembertem či projektem Encyclopaedia Britannica, se velmi lišil od předosvícenského encyklopedismu Alsteda, Bisterfelda, Komenského nebo Leibnize. Osvícenská encyklopedie byla sama o sobě (ze strukturního hlediska) slovníkem hesel, rejstříkem, abecedním seznamem doplněným křížovými odkazy či, nanejvýš, přehledovými schématy. Předosvícenská encyklopedie oproti tomu považovala rejstřík za studijní pomůcku, tematickou stavbu pak za organizační, metafyzicky založený princip svého uspořádání. Monografie se věnuje intelektuálním dějinám předosvícenského encyklopedismu: jednak zrodu kulturní ideje encyklopedie z několika konkrétních kognitivních metafor, jednak intelektuálně prosopografické konstelaci osobností kolem dvojice encyklopedistů Komenský–Leibniz.

Jan Amos Komenský zaujímá v literatuře k dokonalému jazyku zvláštní postavení, přičemž jeho projekt je originální díky spojení racionalistického přístupu s eschatologickým očekáváním. Tato kniha nahlíží na Komenského podnik jako logicko-teologický a zasazuje ho do kontextu raně novověké republiky učenců. Nejvýznamnějším inspirátorem se ukazuje být francouzský minorita Marin Mersenne, jehož kombinatorický přístup k hledání nejlepšího jazyka ovlivnil Komenského myšlení. Kniha tvrdí, že Komenský je prvním autorem, který začleňuje kalkulace kombinatorické matematiky do obecných úvah o jazykovědě. I když k jazyku jedniček a nul je ještě daleko, v 16. a 17. století se objevují myšlenky, které vyústí v binární počítačový kód, současný „dokonalý jazyk“ sui generis. V závěrečné části se výklad dostává k eschatonu, kde se Komenského idea dokonalého jazyka spojuje s posledními věcmi. Komenský věří, že milénium je na dosah, a vyjadřuje naději na brzké naplnění touhy po dokonalém jazyce, který je podle něj přislíben ve Svatém Písmu, s mnoha biblickými obrazy, přičemž zachovává svou racionalistickou pozici založenou na kombinování definovaného, což později přijme i Leibniz.