Věra Linhartová Livres

Tvorba Věry Linhartové, ať již psaná česky nebo později francouzsky, je vzácně jednotná. V textech označovaných za experimentální, jež knižně vycházely od poloviny šedesátých let (Prostor k rozlišení, Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Rozprava o zdviži, Přestořeč, Dům daleko), nejde o formální experimenty, ale o důsledné vytváření mimoprostoru, který je pro jakoukoli tvorbu nezbytný, o snahu proniknout řečí do prostoru za slovy, který určuje skutečnost. Francouzsky psané texty (zejména Masožravé portréty, Kaskády či Mé zapomínky, za něž roku 1998 obdržela Cenu Jaroslava Seiferta) jsou svědectvím nové, jiné zkušenosti naší přítomnosti ve světě. V žádném svém textu, v žádném ze svých životních rozhodnutí se Věra Linhartová neodklonila od kategorického požadavku opravdovosti, nikdy nepřistoupila na jakýkoli kompromis. Básně a komentáře sbírky Ianus tří tváří byly napsány v letech 1962–1966. Nejranější je oddíl Nastolení krále (1962). Dům pro mé lásky (1965) je doplněn úzce osobním komentář

Ilustrace Adriena Šimotová. Graf. úprava Vladislav Zadrobílek. - Poslední česky psaný text Věry Linhartové (nar. 1938, od roku 1968 žije v Paříži) evokuje příběh básníka a spisovatele Gérarda de Nerval.

Šest povídek o osudech dětí, které se léčily na onkologické klinice Dětské nemocnice FN Brno z těžké zhoubné choroby. Příběhy smutné, ale i nadějné. Autorka si pozorně všímá zkomplikovaných rodinných vztahů, která tato nemoc způsobuje, rozpadu rodin, obětavosti matek, otců i lékařského týmu při záchraně dětských životů.

Tyto dvě básně jsou uvedeny vedle sebe v osmé císařské antologii Shinkokinshū (Nová sbírka dávných a novodobých básní, 1205). Obě byly vždy posuzovány jako paralelní a komplementární, zpravidla byly citovány společně. O svrchovanosti jedné nebo druhé z nich byly vedeny nejen neřešitelné, ale také bezúčelné spory. Vznikly patrně při některé z básnických soutěží, které byly pravidelně pořádány na císařském dvoře, byť i s časovým odstupem, daným životními daty obou autorů. Jejich konfrontace je tedy zřejmě pozdější volbou pořadatelů sbírky. Ať už je tomu jakkoli, obě jsou vynikajícími příklady vrcholného období klasické japonské poezie. Vyšlo v nákladu 150 číslovaných výtisků

„Odedávna mě provázejí tyto ,verše psané na vodu‘, utkvělé v podobě, kterou jim dal básník Bohumil Mathesius. ... Autorem pětiverší je legendární básník a milovník Ariwara no Narihira (825–880) ... Tsuki ya aranu... je snad nejpřekládanější báseň raného období klasické japonské poezie. Nechybí téměř v žádné antologii či historii japonské literatury, jak dokládá tento zdaleka ne úplný výběr ze základních děl evropské a americké japanistiky od konce 19. století.“ Věra Linhartová

Dvojjazyčné vydání zpřístupňuje českému čtenáři poprvé francouzsky napsané básnické prózy Masožravé portréty, jež doplňuje autorčin vlastní komentář Une langue plurielle (Pomnožný jazyk), napsaný v roce 1988. Masožravé portréty sestávají ze tří výjimečných textů: Stařena z hory (La Vielle de la Montagne), Učitel Sagiro (Maitre Sagiro) a Zajatá divoška (Une barbare captive), jež jsou třemi epizodami téhož příběhu, který se odvíjí v jakémsi bezčasí, jinde. Přítomnost, a zároveň nepřítomnost řeči, která míří k zapomnění, k tichu tak hlubokému, že je slyšet. Autorka nazývá tyto texty mýtem o nezdařené vzpouře, která se v jakési očistné spirále navrací skrze odříkání. Čtenář je doslova vtahován do víru promluv. Text se prosvětluje, jakoby prozařován světlem odjinud. Prosvítá z něho právě to, co je jen zdánlivě mimo. Nesmírně čistá próza Masožravých portrétů svým tónem naprosté nezbytnosti potvrzuje vzácnou jednotu celé tvorby Věry Linhartové, v níž jde o nejzákladnější zkušenost naší přítomnosti ve světě.

Souběžný francouzský text. Obsahuje: Vodopád v Nači = Cascade de Nachi -- Odmámení : kamenná zahrada v Rjóanži = Détrompe-l’oeil : le Jardine se de Ryôanji -- Smích bez zaujetí : zápisky z cesty = Rire indifférent : un carnet de voyage. K třiceti třem výtiskům jsou přivázány originální grafiky Adrieny Šimotové, které vytiskl Vladimír Bujárek.