Paměti Dvě ofensivy od Bohuslava Hály představují neobyčejně působivé a čtivé dílo, v němž Hála shrnuje své prožitky z vojenské služby v řadách c. a k. pěšího pluku č. 11 na jihozápadní frontě v letech 1916–1917. Bezpochyby jde o jedny z nejpoutavěji napsaných memoárů z pera českého vojáka rakousko-uherské armády z období Velké války.
Budovu Invalidovny v Praze - Karlíně, chátrající skvost barokní architektury, čeká v nejbližší době nejistá budoucnost a život z ní může nadobro vyprchat. Vůbec první ucelenější zpracování dějin Invalidovny se zabývá především osudy lidí, kteří do tohoto areálu přicházeli, aby nemuseli žebrat či živořit, kde se ale i rodili, umírali, léčili, modlili, bydleli a pracovali, prostě prožívali v něm svůj příběh či jeho část. Kniha podrobně přibližuje téma Strozziho nadace, zabývá se vlastní stavbou budovy a specifickými podmínkami života v ní. Zejména se ale snaží proniknout ke konkrétním lidem, kteří v Invalidovně dlouhá léta žili. Z dějin 18. a 19. století se dochovaly spíše střípky, ve 20. století se již daří skládat ucelenější příběhy. Jsou zajímavé, někdy podivné i kuriózní, rozhodně nás však neponechají lhostejnými.
V 17. století, zejména během třicetileté války, se zvýšila intenzita prorockých zjevení, která reflektovala politicko-náboženské změny ve střední Evropě. Tato zjevení byla ovlivněna dobovou mentalitou a vzájemně se proplétala s lidovými a učenými eschatologickými očekáváními. Někteří protestantští učenci se k proroctvím přiklonili díky apokalyptickému myšlení a chiliasmu. Jan Amos Komenský, významný zastánce prorockých zjevení, zpočátku nevěřil v nové revelace, ale jeho názory se změnily po setkání s Kryštofem Kotterem a Kristinou Poniatowskou. Vztah mezi Komenským a Poniatowskou ilustruje, jak intenzivní vnímání domnělé boží vůle může ovlivnit jedince a jak lze tuto vůli interpretovat v kontextu složité politické a náboženské situace. Díky svědectvím Poniatowské a Komenského, spolu s postřehy dalších pozorovatelů, můžeme i přes časové vzdálenosti a kritiku, která zjevení považovala za kuriozity či bludy, nahlédnout do symbolické náboženské prorocké řeči a extatických transvizí. Kniha se nesnaží obhajovat pravdivost těchto zjevení, ale spíše zachytit jejich projevy, témata a souvislosti.
Za vznikem této knihy stojí objev dosud zcela neznámého a neprobádaného souboru archivních materiálů Zvláštních vojenských vyšetřovacích komisí z tehdejších pevností Josefov a Hradec Králové. Tyto komise v letech 1855–1857 řešily problémy spojené s vězněním revolucionářů, zejména pak jejich pokusy o útěk, podařené útěky, sepisování textů, zvláště pak dopisů, a živou spolupráci s dohlížejícím personálem. Hlavní aktéry knihy představují dva maďarští a dva polští revolucionáři, velezrádci, kteří nedobrovolně skončili právě v pevnostech na východě Čech. Po rekonstrukci osudů a zabavených textů těchto politických vězňů následuje analýza jejich malého vězeňského společenství v Josefově. Další část publikace tvoří srovnání známých literárních děl z prostředí tehdejších věznic italského karbonáře Silvia Pellica a českého spisovatele a radikálního demokrata Karla Sabiny. Materiály spjaté s vyšetřovacími komisemi, s příběhy a komunitou vězňů jsou součástí ještě širší interpretace dobové atmosféry čtyřicátých až šedesátých let 19. století v říši Habsburků. Rovněž souvisí s celkovou proměnou starého světa v nový v rámci procesu modernizace. Během jednotlivých kapitol lze totiž sledovat, jak to v pevnostních vězeních, a především v mikrosvětě Josefova v padesátých letech 19. století „fungovalo“, jaké limity a mezery věznění revolucionářů tehdy mělo. Konkrétní postavy a zcela konkrétní problémy v Josefově a Hradci Králové tak mohou dobře odrážet i atmosféru v tehdejší společnosti a její celkovou zásadní politickou proměnu.