Nella Mlsová Livres

Kniha přináší vědeckou edici dosud nevydaného subjektivního cestopisu české meziválečné autorky Ludmily Bučanové, vystupující pod pseudonymem Simonetta Buonaccini (1893–1935). Jeho rukopis se zachoval v autorčině pozůstalosti na rubové straně 476 fotografií a uměleckých reprodukcí pohlednicového formátu. Vznikl na počátku 30. let, krátce před její tragickou smrtí. Kromě toho, že reflektuje cesty Simonetty Buonaccini do milované Itálie a na francouzskou Riviéru, je i jakousi metaforou jejího dosavadního života. Publikace zohledňuje osobitost rukopisného záznamu, a proto je její nedílnou součástí i obsáhlá obrazová příloha, která představuje vybrané pohlednice – tentokrát z lícové strany.

Člověk na rozhraní je příspěvek k interpretaci prozaického díla Jaroslava Havlíčka.

Výbor z korespondence Jaroslava Havlíčka z období první světové války s doprovodným esejem přiblíží život i tvorbu významného rodáka z Jilemnice, autora psychologických próz J.Havlíčka.

Paměťová studia posledních desetiletí se zabývají kulturní pamětí a charakterizují privátní vzpomínky i oficiální prezentace událostí jako kulturní a sociální konstrukt, jako nepřetržitý proces vybavování si a reinterpretace transferu vzpomínek. Do kontextu těchto teorií náleží také Příběh budovy čp. 301 v Hradci Králové (budova Obchodní akademie, dnes děkanát Pedagogické fakulty UHK). Budova již více než sto let slouží školním účelům a vzpomínky i příběhy, které předložená publikace nabízí, se vztahují k osobnostem i událostem přesahujícím školní prostředí. Budova se specifickou architekturou se stává jednou z důležitých architektonických památek hradeckého „salonu republiky“, prostřednictvím spolku „Oliva“ zaznamenává vzestup českého bankovního sektoru a příběhy osobností korespondují s poli tickým a společenským vývojem našeho státu během celého dvacátého století. Zkrátka sto let je dlouhá doba nejen z hlediska lidského života, ale i z hlediska prostoru, v němž se příběhy odehrávají.

Obraz Itálie ve vybraných textech českých autorů Málokterá země si člověka podmaní tak jako Itálie a není divu, že svým kouzlem, kulturou, dějinami, ale třeba i kuchyní a italským sluncem učarovala i nejednomu českému literátovi. Publikace Nelly Mlsové se soustředí právě na to, jak je v české próze reflektována a zobrazována Itálie. Zaměřuje se na texty, které tematizují nejčastěji cestu do Itálie, ať již bezprostředně nebo s odstupem, reflektují její trajektorii a dynamiku (procesuálnost) nebo zaznamenávají její výsek – například určitý konkrétní italský prostor. Jde především o texty, které vznikly ve 20. století, ale nejsou opomenuty ani prózy 19. století – už proto, že na nich lze doložit kořeny některých tendencí, jež se rozvinuly ve století následujícím. Vzhledem k tomu, že řada představovaných titulů je dnes již nedostupná, druhý oddíl publikace tvoří antologie textů vždy se stručným představením autora ukázky zohledňujícím jeho vazby na italský prostor. Setkáme se tak s ukázkami z děl J. S. Machara, K. Čapka, J. Durycha, J. Demla ale také J. Wericha či M. Horníčka. Nedílnou součástí knihy je také obrazová dokumentace – už proto, že již v samotných analyzovaných textech obrazová složka představuje rovnocennou součást partie literární.

Komentovaná antologie české poezie a prózy 90. let 19. století a první poloviny 20. století.

Sborník příspěvků z Laboratoře psychologické prózy, konané v Hradci Králové 21. - 22. září 1993

Publikace je dalším z výsledků systematického zájmu literární historičky Nelly Mlsové o českou cestopisnou literaturu věnovanou Itálii. Po knize I já jsem byl v Itálii (2009), v níž se věnovala obecně problematice italských cestopisů v moderní české literatuře, a vědecké edici Sbohem condottiere! (2014), zpřístupňující dosud nevydaný subjektivní cestopis Simonetty Buonaccini, nyní koncentruje pozornost na tematizaci cesty do Itálie ve vybraných cestopisech české literatury meziválečného období, představuje jejich reprezentaci Itálie. Sleduje inovace, které nastaly v reprezentaci Itálie v tomto časovém horizontu. Z textů vzniklých a publikovaných ve zvoleném intervalu byly pro detailní zkoumání vybrány dva, která dokládají avizovaná specifika ve vyhraněné podobě: Česká pouť do Itálie (1926) Rudolfa Medka a Římská cesta (1933) Jaroslava Durycha. V obou případech se v nich proměnila ustálená spaciální síť, rozšířily stereotypní důvody cesty do Itálie, kdy nad tradičními ambicemi zvítězil promyšlený ideový koncept, jejž autoři vkládají do návštěvy cizí země.