Eutropius Livres

I když literární historie nepokládá čtvrté století ve vývoji římského písemnictví za zlaté období, přesto se v něm urodilo nemálo kvalitních děl. Zejména pro historickou prózu bylo toto století příznivé. K autorům, kteří přispěli do pokladnice tohoto žánru dobrou hřivnou, patří i dva císařští úředníci Eutropius a RufiusFestus. Jeden jako druhý sepsal na popud císaře Valenta přehlednou dějepisnou příručku. Účel obou spisů byl praktický, měly sloužit základnímu vzdělání, resp. k rychlé informaci zadavatelově. Oba dva autoři se přitom opírali o své literární předchůdce a jejich výklady jsou vcelku spolehlivé. Liší se ovšem svým zaměřením: Eutropiovo dílo obzírá římské dějiny jako celek s cílem obhájit římskou imperiální převahu, zatímco Festovo se soustřeďuje na téma expanze římského impéria a východní konflikty s Persií. Novinkou Festovou je pak nejstarší existující seznam římských provincií. Zároveň rozpětí pak v tomto svazku doplňuje dílko – biografické defilé slavných osobností až po císaře Augusta, jakési "Kdo byl kdo ve starém Římě", jehož autor zůstal neznámý. Stručnost v něm dosahuje vrcholu, přesto však obsahuje množství informací, jež se v jiných dílech nevyskytuje. Společně pak tato trojice historických spisů reprezentuje pestrý obraz pozdněřímské historické prózy. Přílohy – mapy: Imperium Romanum v době císaře Traiana (pdf, 1 655 635 Bytů) a Imperium Romanum v druhé polovině 4. století (pdf, 1 768 746 Bytů).

La "Storia di Roma" (Breviarium ab urbe condita) ripercorre in dieci brevi libri i fatti più importanti della storia romana, dalle origini fino alla morte dell'imperatore Gioviano, nel 364 d.C. Scritta su esplicito invito dell'imperatore Valente, l'opera si pone come un agile strumento a disposizione del principe, che necessitava di informazioni sui fatti dell'Impero e in particolare delle frontiere orientali, nella difesa delle quali si trovava impegnato. Per il proprio racconto storiografico, che si richiama alla tradizione di Livio ma anche di Svetonio, Eutropio adotta la forma del compendio, particolarmente in voga nel IV secolo, senza rinunciare, nonostante la programmatica brevitas, a interpretare il testo delle fonti sulla base delle proprie idee e della cultura del proprio tempo.