František Roček Livres

Severozápadní jatka jsou o zločinu v různých podobách. Tak je charakterizován první díl knihy, který vyšel v roce 2009 – a totéž platí o druhém dílu Severozápadní jatka II z roku 2016. V prvním dílu se čtenář dozvěděl o vraždách, násilí, podvodech cikánské lobby a rozrůstání ghett na severu Čech od začátku devadesátých let do roku 2009. V dílu druhém se dočte o tom, co v těchto „oborech“ přibylo nebo se změnilo v období let 2009–2016. Mnohé popisované případy jsou unikátní, informace vždy ověřené. Kniha se dotýká i souvislostí nelegální islámské migrace a poukazuje na její znepokojivou podobnost s děním v cikánských ghettech na severu Čech. Zvláště se zaměřením na současné problémy Mostecka, kde se bohužel prokazuje, jak naše tzv. humanistická, čili hloupými politiky vedená společnost, není schopna regulovat ani vnitřní migraci a teror tzv. „nepřizpůsobivých občanů“.

Novinář a spisovatel František Roček ve své další knize shrnuje, před čím v tisku varoval již téměř před 20 lety. Cynicky hodnotí vojenskou situaci ve světě, přičemž nestraní nikomu. Kniha je jen chladnou analýzou faktů, nezabarvených jakoukoli ideologií či politickou korektností. S nestranností sobě vlastní autor uráží jak levicové, tak i pravicové komentátory, stejně jako média, jimž jsou poplatní. Současnou situaci v Asii či v Africe a migrační invazi do EU považuje za důsledek evropské povýšenecké politické tuposti. V tomto kontextu dokazuje, že bombardování nemocnic je normální, braní civilního obyvatelstva jako rukojmí je od starověku běžné a teroristické útoky probíhají od nepaměti. Neděje se nic zvláštního. Připomíná, že vítěz vždy bere vše – a vítěze za současného stavu věcí nelze očekávat v Evropě. Organizaci spojených národů považuje za stejně vyhořelou jako Společnost národů koncem 30. let 20. století. Založení EU a NATO bylo racionální, ale politici je dovedli na hranu mocenské bezcennosti. V tomto smyslu je kniha krutou inventurou reality.

Publikace: Bombardéry... a extremisté - Roček František. Krutá a absurdní je historie náletů na Ústí nad Labem i bez pózování autonomních nacionalistů. Krutá tím, že jenom desítky minut stačily k tomu, aby ovlivnily život lidí ve městě nejen v dubnu 1945, ale na několik desetiletí. Bombardováním byla zahájena dlouhodobá „válka“ o byty v Ústí. Absurdní je historie náletů, protože pouhé zničení železničního uzlu, aby se zamezilo přesunu německých vojsk, se změnilo v likvidaci středu města, ač to nikdo nezamýšlel. Absurdní a krutý byl i postoj nacistů k obětem bombardování. Nechali umírat zasypané lidi ve sklepích a krytech, protože přednost mělo uvolnění cest a oprava kolejí pro průjezd vojska.

Monografie o situaci Romů v Ústí nad Labem (v r. 1999), spor, který ovlinil naši politickou scénu a měl ohlas i v zahraničí.

Ze svých osobních chaotických zkušeností námořníka v kocábce sebe sama autor odvozuje, že jedním ze základních kroků může být cesta do Průlivu ticha. Protože slyšet ticho, vnořit se do ticha, slyšet šplouchání vlnek neslyšitelnosti, je jedním z prvních navigačních kroků. V tichu, které přehluší svět žvanivosti, se člověk stává pozornějším, vplouvá do Průlivu soustředění, kde je schopen vnímat signály širšího světa. Neboť sebeduchovnější člověk využívá většinu toho, co kdokoliv jiný. Tak to ukazuje Meyrink vesvých okultních románech, kde jsou hlavní hrdinové bezmocní vůči fyzickým a psychickým útokům z okolí. Meyrink ve svých románech varuje, že moudrost či hluboký duchovní vhled do skutečného světa mnohdy nemusí představovat zvýhodnění ve světě lidí. Je osobním, těžko sdělitelným bohatstvím. Kdo najde tento meyrinkovský poklad, nemusí se z něho těšit. Protože ve světě kralují lidé ryze praktičtí v bezohledném až krutém smyslu slova. Z tohoto pohledu je nepochybně zázrakem, že ještě existuje lidská kultura...

Třetí a poslední díl trilogie o dějinných událostech v Sudetech se zaměřuje na vyvrcholení druhé světové války ve střední Evropě, kde válka skončila až v roce 1948. Po květnu 1945, kdy se zastavily klasické armádní operace, následovala invaze Revolučních gard do pohraničí, vyčišťovací akce proti nacistickým funkcionářům a konfiskace německého majetku, což vedlo k jeho ztrátám. Dvě vlny vystěhování Němců z Československa do rozbombardovaného Německa probíhaly v roce 1945 a 1946. V této době se také odehrávala vnitrostátní válka mezi politickými stranami a vytěsňování židů z jejich majetkových nároků. Kniha zachycuje události let 1946–1948 v ústeckém okrese, přičemž končí únorovým převratem v roce 1948, kdy komunisté odstranili západní sympatizanty a obsadili československou hranici. Přestože sovětská armáda v Československu v roce 1948 aktivně nepůsobila, měla zde své podporovatele. V knize jsou zveřejněny historické informace z této doby poprvé, včetně jmenného seznamu členů Osadní milice a informací o údajně utajeném nacistickém depozitu. Veškeré dostupné informace jsou doplněny hodnocením jejich pravděpodobné hodnověrnosti.

Faktografická kniha dosud neznámých faktů o ústeckých lágrech pro Němce z let 1945–1947 je v jistém smyslu obrazem táborů tohoto typu kdekoliv v tehdejším Československu. Ústecké lágry zaplňují další bílé místo v naší poválečné historii – téměř 90 % informací se dostává z archivů mezi čtenáře poprvé po sedmdesáti letech od konce války. Atmosféru dění v tehdejších táborech vystihuje i jedna z úvodních vět kapitoly o strážných, hlídajících internované Němce: „V poválečných internačních táborech byly dvě skupiny potenciálně nebezpečných lidí: internovaní Němci a jejich strážní.“

Autor se kdysi v jednom rozhovoru prořekl, že některé své pohledy na historii nikdy nemůže zveřejnit, protože by z toho byl skandál. Něco z toho však přesto sdělil právě v této knize, když na jejím začátku uvádí svůj náhled na fenomén kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny, na norimberský proces a na „fotbalový syndrom“ v politice. Některé jeho názory jsou šokující, ale zdá se, že i opodstatněné. Mimo jiné se v knize se zabývá tím, že podobně jako předtím mnozí místní Němci toužili po legitimaci NSDAP, po roce 1945 toužili po legitimaci KSČ. „Němci se chovali normálně; klidně by se z nadšených nacistů stali nadšenými komunisty, což je naprosto normální reakce. Lidé totiž udělají cokoliv, aby si zachovali život v prostředí, ve kterém žijí. Důležitá není idea, ale dlouhodobé (pře)žití v určitě kvalitě, kterou nechtějí opustit,“ píše autor v jedné z kapitol této pozoruhodné knihy.

Kniha vypráví příběhy několika set lidí, kteří žili a umírali od května do července 1945. V čase, kdy válka pomalu přecházela v něco, čemu říkáme mír. Kniha je o naději, ale také o pocitech a prožitcích připomínajících štvanici, kterou někteří zažívali od roku 1938, jiní od května 1945. Jedinou skutečně románovou postavou obdařenou fiktivním jménem a příjmením je osoba poručíka pěchoty Josefa Nováka z vojenského obranného zpravodajství, který nás provází událostmi doby. Pokud se v knize objeví jakékoliv jiné jméno a příjmení, není to jméno románového hrdiny. Jde o člověka, který skutečně v té době žil v Ústí, Ústím projížděl nebo zde byl zavražděn, zemřel v nemocnici, nebo byl zatčen a o něco později i odsunut do Německa. Lidé žili a umírali v Ústí tak, jak je zde napsáno.