Ladislav Nagy Livres

První tři díly částečně autobiografické pětidílné série románů o Patricku Melroseovi, která sloužila jako předloha televizní minisérie, nás zavádějí do života hlavního hrdiny. V prvním díle, Na tom nesejde (1992), se setkáváme s Patrickem a jeho rodiči, Eleanor a Davidem Melroseovými, na večeři s anglickými přáteli v provensálském městečku Lacoste. David provede svému pětiletému synovi Patrickovi několik nehorázností, které ho poznamenají na celý život. V druhém díle, Špatné zprávy (1992), je Patrickovi dvaadvacet let. Přiletěl do New Yorku pro popel svého zchudlého otce, s nímž se Eleanor rozvedla. V hotelovém pokoji se potýká s ambivalentními pocity k otci a utápí se v drogách, zatímco se snaží zvládnout smutnou záležitost s odvozem popela. Třetí díl, V Troše naděje (1994), sleduje Patricka, který se zbavil drogové závislosti a účastní se společenského večírku s princeznou Margaret. Kromě ostré konverzace a vtipných her Oscara Wildea dojde k nečekanému faux pas, kdy je princeznina róba potřísněna omáčkou. Autor mistrovsky odhaluje mravy vyšších středních vrstev a nižší šlechty s temným humorem, přičemž se vyrovnává s traumatizovaným dětstvím a odpudivými rodiči.

Publikace otevírá formou dílčích sond otázky klíčové pro téma literárního transferu. Reflektuje problematiku překladu a roli překladatele, věnuje se českým překladům anglické a americké literatury v posledních třech dekádách i recepci české literatury v Bulharsku a bulharské literatury u nás po roce 1989. Jednotlivé kapitoly monografie se zabývají rovněž projektem Tschechische Bibliothek ve vztahu k otázce kánonu, transferem orálnosti ve frankofonních literaturách, podílem literárních a kulturních periodik na recepci cizích literatur či rolí paratextu při čtení literárního díla. Tematizována jsou rovněž filmová zpracování povídky Milana Kundery „Falešný autostop“, neboť právě adaptace mohou podstatným způsobem ovlivňovat to, co je v centru zájmu autorů a autorek této monografie – život literárního díla v zahraničním kontextu.

Čtvrtý a pátý díl ironické ságy o Patricku Melroseovi. V Mateřském mléce se s naším smutným hrdinou setkáváme jako s otcem. Patrickova minulost ovlivňuje jeho manželství, které je směsicí zmatků, příkoří, naschválů a nedorozumění. Určitá naděje se snad skrývá v jeho synkovi Robertovi. V posledním pátém dílu Konečně se příbuzní a přátelé sjíždějí na pohřeb Patrickovy matky Eleanor a Patrick jako už tolikrát zpytuje a bilancuje svůj život. Hledá odpověď na otázku, zda teď, když jsou oba rodiče po smrti, pro něj konečně přijde vysvobození a zacelení starých ran. Podle románů autor napsal scénář k pětidílné televizní minisérii nazvané podle jména hlavního hrdiny. Titulní roli bravurně ztvárnil Benedict Cumberbatch.

Po velkém úspěchu knihy Od Poea k postmodernismu shrnující doslovy otištěné k překladům, které v Odeonu vyšly v poválečné době, se profesor Martin Hilský spolu s Ladislavem Nagym rozhodli uskutečnit podobný projekt z britské oblasti. Přirozeně nejde o doslovy vydané v rámci jednoho nakladatelství, to je ostatně v dnešní době nakladatelské plurality nemožné – ve svazku je zařazeno množství doslovů, které byly uveřejněny k překladům z britské prózy dvacátého století, a to od Oscara Wildea až po nejmladší generaci britských prozaiků. Takovýto svazek do jisté míry supluje přehled britské prózy, který u nás dosud neexistuje – Moderní britský román M. Hilského končí autory narozenými krátce po válce, navíc je kniha koncipována spíše jako informativní přehled, nepřináší tedy interpretace textů ani kritické hodnocení. Tyto jsou naopak zastoupeny v doslovech, jejichž shrnutí do jednoho svazku bude pro českého čtenáře velkým přínosem.

V esejích obsažených v tomto svazku nahlíží autor z různých perspektiv témata paměti, minulosti a vzpomínky. Právě tyto otázky se mu jeví jako výrazné aspekty britské prózy posledních desetiletí. Monograficky pojaté eseje jsou věnovány jak autorům v českém prostředí dobře známým (Ian McEwan, Julian Barnes), tak těm, kteří se takovému povědomí dosud netěší (Adam Foulds, Tom McCarthy); široký je i časový záběr, od autorů poloviny dvacátého století (Lawrence Durrell, Edith Templetonová) až po spisovatele naší současnosti (Lawrence Norfolk, Edward St Aubyn).

Studie se zabývá fenoménem historie v současné britské próze. Vychází z obratu k historii jakožto určujícího momentu literatury druhé poloviny dvacátého století a z rehabilitace historizující prózy, k níž došlo v několika uplynulých desetiletích. Autor se záměrně vyhýbá výrazně žánrové literatuře historického románu a ukazuje práci s tématem historie u románů považovaných za intelektuálně náročnou prózu. Zároveň si autor všímá souvislostí s tématy a otázkami diskutovanými v teoretické literatuře a jejich odrazu v próze.

Dějiny postmoderní architektury se už dávno uzavřely. Tento fakt podněcuje dnešní historiky architektury, a to dokonce i české, aby tyto dějiny zmapovali. Kniha Emmanuela Petita vyniká mezi takovými pokusy svým teoreticko-analytickým přístupem. Petit si uvědomil, že postmodernismus se už od svých počátků po roce 1960 ujal tématu, s jakým se v dějinách architektury setkáme jen sporadicky. Zvykla-li si architektura doby modernismu i dob starších ladit svoje projevy do důstojného, vážného, ne-li tragického tónu, postmoderní autoři se naopak rozhodli sázet na humor a ironii. Petit si vybral pětici z nich – Roberta Venturiho, Stanleyho Tigermana, Aratu Isozakiho, Petera Eisenmana a Rema Koolhaase -, aby sledoval, jakou funkci každý z nich ironii přikládá a jak s ní pracuje ve svých projektech. Porovnává přitom myšlení těchto architektů-intelektuálů s idejemi slavných ironizujících filozofů, básníků a literárních vědců, od Sókrata přes Giambattistu Vica, bratry Schlegely, Sorena Kierkegaarda a Friedricha Nietzscheho po Umberta Eca, Jacquese Derridu, Paula de Mana, Jeana Baudrillarda a Richarda Rortyho. Třebaže problém, jaký autor řeší, není snadný, Petitův výklad je velmi čtivý a přesvědčivý. Jeho kniha si klade za cíl oslovit jak širší obec laických zájemců o architekturu 20. století, tak i studenty a odborníky.

Kniha Londýn stejný a jiný předkládá čtenáři několik esejů, které se věnují výraznému fenoménu britské prózy posledních let: totiž knihám zachycujícím proměny Londýna. Některé z těchto románů nabízejí čtenáři mystifikační historii, jiné se vracejí do 19. století, které – jak se ukazuje – má k přítomnosti mnohem blíže, než jsme chtěli věřit, a ještě jiné zachycují Londýn v jeho multikulturní podobě, kterou se ostatně tak rád pyšní. Mezi autory, jimž se eseje v knize věnují, najde čtenář i u nás známé Alana Moorea, Petera Ackroyda, Martina Amise nebo Michela Fabera.