Levé, artiste autodidacte qui a d'abord étudié le commerce, s'est tourné vers la photographie couleur après un voyage marquant en Inde. Son premier livre, Oeuvres, présente un catalogue imaginaire d'œuvres non écrites, dont certaines ont ensuite servi de base à ses livres publiés. Dans Autoportrait, il construit un autoportrait fragmenté à travers des phrases décousues et sans paragraphes, un style décrit comme du « cubisme littéraire ». Son dernier ouvrage, Suicide, explore de manière fictive une tragédie passée et fut achevé quelques jours avant sa propre mort.
"Expliquer ton suicide ? Personne ne s'y est risqué. Tu ne craignais pas la mort. Tu l'as devancée, mais sans vraiment la désirer : comment désirer ce que l'on ne connaît pas ? Tu n'as pas nié la vie, mais affirmé ton goût pour l'inconnu en pariant que si, de l'autre côté, quelque chose existait, ce serait mieux qu'ici."
A work of autobiographical fiction recounts the author's life in a string of objective, declarative, and unrelated sentences.
Ve své první a nejradikálnější knize, nazvané jednoduše Díla, se Édouard Levé (1965–2007) představuje jako podvratný eklektik, teoretický kutil a obsedantní vynálezce takřka rousselovského formátu. Je soupis 533 nerealizovaných – a často nerealizovatelných – děl literaturou, nebo konceptuálním dílem eo ipso? Vzniká umělecké dílo svou fyzickou realizací, nebo již ve chvíli, kdy je mentálně počato – pouhým nápadem? Nekomentovaný Levého soupis nápadů nenabízí mnoho odpovědí. Jeho „díla“ jsou často tajemná a znepokojivá, leckdy absurdní, občas filozofující, sem tam humorná a někdy svéhlavě, autoritativně nesmyslná. Jakkoli je Édouard Levé jako vizuální umělec znám především jako fotograf, pohybuje se v Dílech napříč uměleckými sférami, od zvukového umění, videa a experimentálního filmu přes performance až po monumentální instalace. Dokáže být stejně posedlý absurditou jazyka jako absurditou architektury, zajímá ho náhoda, nevědomost nebo vědomé uvedení v omyl, podoby duplicity i percepční nehody. Bujarou smršť zapsaných nápadů lze chápat jako gesto zdrženlivosti, ale i jako nárokování si bezmezné tvůrčí svobody, nespoutané produkčními omezeními. Své potenciální celoživotní dílo poskytuje Édouard Levé svázané v útlé knize. Jako provokaci, výzvu, reakci i inspiraci.
Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami: rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zprávy o násilných útocích, genocidách, epidemiích, o soudních procesech či daňových podvodech sousedí s oznámeními o narození a úmrtí, s prohlášeními sportovců, s inzeráty na prodej omšelých i luxusních nemovitostí. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.