Ladislav Šerý Ordre des livres (chronologique)

Jeden pracovní den v životě malého úředníka v kulisách malého muzea. Román na pomezí travestie a politické lamentace ukazuje banalitu moci v psychicky zatěžujících byrokratických aparátech a zobrazuje absurdní svět institucí jako prostor nátlaku, kde se střetává paranoia a autokracie vedoucích pracovníků se strachem podřízených a s revolučním romantismem věčných idealistů. Instituce jsou magické, do sebe uzavřené mechanismy, kde každý musí neustále potvrzovat své postavení a loajalitu k hierarchii, aby nebyl odhalen jako málo výkonný, nespolehlivý nebo vzpurný. I v malém kolektivu se rychle ukáže, že překonat všeobecnou rezignaci a přinutit sebe i ostatní k protestní akci bude složitější, než se mohlo na první pohled zdát.

Kniha představuje všechny hlavní ankety, které proběhly v prostředí surrealisticky orientovaných tvůrců sdružených kolem osobnosti básníka a teoretika Vratislava Effenbergera (1923–1986). Přestože je na tyto ankety odkazováno v odborné literatuře, ze značné části zůstávaly pro čtenáře nepřístupné. Tradice anket přitom v surrealistickém hnutí od jeho počátku zakládala významný prostředek diskusní reflexe a vývojového přehodnocování surrealistického světonázoru. Obsahově se ankety z padesátých a šedesátých let zaměřují především k otázkám poválečné proměny principů a psychosociálních funkcí imaginativní tvorby, ankety z let sedmdesátých a osmdesátých se spíše orientují k surrealistické fenomenologii imaginace ve specifických tematických oblastech (analogie, interpretace, strach, humor, hra apod.). Kromě Vratislava Effenbergera na otázky odpovídali Karol Baron, František Dryje, Stanislav Dvorský, Jiří Kolář, Petr Král, Jindřich Kurz, Albert Marenčin, Mikuláš a Emila Medkovi, Alena Nádvorníková, Martin Stejskal, Ludvík Šváb, Eva a Jan Švankmajerovi, Václav Tikal a další.

Život, láska, samota, nicota, smrt. Tak je to jednoduché. Velká slova, nepotlačitelný patos, opatrná nostalgie. Úporné, zbytečné, i proto úsporné. Zmatené pravdy v lehkém oparu travestie. Nad propastmi nezbývá než létat.

V jediné větě: „Ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“ je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.

Virtuální svět byl dlouho považován za autoreferenční a jeho účinky na lidské chování zůstávaly opomíjeny. Člověk odpradávna hledal v technologické moci ochranu a bezpečí a málo si uvědomoval, jak je křehká, pokud není organicky spojena s reálným životem. Virtualizace sociálních vztahů nutně vede k odtržení od skutečnosti a ke ztrátě důvěry v bližního, který fatálně přichází o svůj třetí rozměr. Současně posiluje iluzi o trvalém panství člověka nad přírodou a neúhybně směřuje do ráje technických řešení, kde věci ztrácejí svou tíhu a za jejich okamžitou dostupností se skrývá nedobytná moc.

Fotografie je hraničním fenoménem, oscilujícím mezi pomíjivým a trvalým, dynamickým a statickým, zjevnými a skrytými aspekty. Tato hranice zahrnuje vědu a magii, informace a věci, pravdu a fikci, umění a průmysl, profesionální a amatérské, soukromé a veřejné, dokument a monument, analogové a digitální, globální a lokální, jednotlivé a obecné, jednotné a množné. Hranice je obtížně uchopitelná, neboť nelze ji jednoznačně vymezit pomocí metodologických či politických kategorií. Zkoumání rozhraní je osobním příběhem, analýzou a zhodnocením vlastní zkušenosti. Texty historiků, kritiků umění, filozofů, sociologů a umělců se v této publikaci zaměřují na rozhraní mezi fotografií a sochou, zkoumají historické a současné vztahy mezi těmito dvěma médii. Diskutují problematiku fotografické reprodukce sochařských děl a vzájemné prolínání obou druhů v umění a kultuře. Tato analýza odhaluje složitosti a nuance, které definují interakci mezi fotografií a sochou, a přispívá k hlubšímu porozumění jejich vzájemným vztahům.

Novou prózu nekorektního marginála české literatury opět nelze žánrově ani tematicky zaškatulkovat. Skupina postarších hospodských pobratimů, ajťáci, grafici, filozofové života, vede řeči. Ironicky a bez servítků glosují dění v sobě i kolem sebe, zamilovávají se jako zamlada, toulají se báječnou Prahou, v profláknutých lokálech píší poblouzněné sms a někteří končí tak, jak si zřejmě zasloužili. Radost ze života je nakažlivá do chvíle, než realita rozbije svět iluzí, v němž žijeme.

Pravda. Dobro. Simulace. Virtualita. Čas. Reprezentace. Média. Reklama. Umění. Obraz. Dominace. Technika. Moc. Ve třinácti kapitolách se autor pokouší o uchopení unikavých fenoménů ve světě radostných očekávání, slepých kapitánů a skeptických utěšitelů. „Správa věcí vezdejších je svěřena neosobním mechanismům, jež se nemohou opírat o nic jiného než o technickou organizaci nadvlády nad životem. Fetišizace života má jediný účel: učinit z lidského člověka zdroj energie, využitelné k růstu nerovnosti a posílení nadvlády.“ Ladislav Šerý (1958) vystudoval češtinu a francouzštinu na Filosofické fakultě UK v Praze, dlouhá léta topil ve smíchovských činžácích, poté přednášel moderní francouzskou literaturu, přitom překládal Artauda, Bataille, Daumala, Queneaua, Camuse a jiné. Vydal tři opusy: První knížka o tom, „že řád je chaos a že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus“ (1997), Laserová romance (2005) a Laserová romance 2 (2008).

Odvážné a nekompromisní posunutí pasovacích značek české literatury. Nejdůraznější současné české připomenutí, že role literatury se prudce mění, a tak se mění i její podoba. Až se bude příště debatovat, koho poslat na Světovou výstavu jako národního reprezentanta, navrhuji místo Gotta nominovat Šerého.

" Je suis certain qu'on ne peut être heureux sans argent. Voilà tout. Je n'aime ni la facilité ni le romantisme. J'aime à me rendre compte. Eh bien, j'ai remarqué que chez certains êtres d'élite il y a une sorte de snobisme spirituel à croire que l'argent n'est pas nécessaire au bonheur. C'est bête, c'est faux, et dans une certaine mesure, c'est lâche. "

Dvě novely (Madam Edwarda, 1941; Zemřelý, 1964) kontroverzního francouzského autora.

Dva filosofické eseje (Prokletá část, 1949; Teorie náboženství, 1973; psáno 1948) kultovní postavy francouzského myšlení, v nichž promýšlí principy obecné ekonomie a její „prokleté části“ – trvalého přebytku energie, který vytváří každá společnost.

Celý název systém nepřijme, vypisuju ho tedy do anotace. Název, celý a nezkrácený, je : První knížka o tom, že řád je chaos a že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus Malá anotace : Ojedinělá reflexe posledních trendů evropské filosofie, zvl. strukturalismu a postmoderny, svěžím hovorovým jazykem a neotřelým způsobem.

Poezie, která se dostává tam, kam touží dojít všichni básníci, ale dojdou jen nemnozí: za své hranice. Kniha přináší úplné znění Daumalovy první sbírky Protinebe (Le Contre-Ciel), esej Černá a bílá poezie a rozsáhlý výbor básní z období 1924–1943.

Vynikající dílo známého francouzského spisovatele druhé surrealistické generace.

Celui qui ne verrait dans Le théâtre et son double qu'un traité inspiré montrant comment rénover le théâtre - bien qu'il y ait sans nul doute contribué -, celui-là se méprendrait étrangement. C'est qu'Antonin Artaud, quand il nous parle du théâtre, nous parle surtout de la vie, nous amène à réviser nos conceptions figées de l'existence, à retrouver une culture sans limitation. Le théâtre et son double est une œuvre magique comme le théâtre dont elle rêve, vibrante comme le corps du véritable acteur, haletante comme la vie même dans un jaillissement toujours recommencé de poésie.

Publié clandestinement par Albert Skira à Genève à l'automne 1948 avant d'être repris en édition courante par Gallimard quelques mois plus tard, dans une version légèrement expurgée, disponible en anglais en 1964, Journal du Voleur a longtemps été, est peut-être encore le livre le plus connu de Genet. On peut invoquer des raisons accidentelles, comme la longue circulation en éditions clandestines ou peu diffusées (L'Arbalète) des oeuvres en prose qui précèdent, desservies ensuite par la réédition peu engageante des oeuvres complètes chez Gallimard (impression serrée et sans air, nombreuses coupes). On doit surtout prendre en compte l'effet d'attraction du titre, moins poétique, plus autobiographique que les autres ; attrait à la fois de l'asocialité et de la confession directe, comme pour les Mémoires de Vidocq un siècle plus tôt (1828). Il donne au lecteur le sentiment de pouvoir entrer dans la vie même de l'écrivain, en dépit d'une composition enchevêtrée et d'une perspective morale bien insistante. Plus que tout autre, le livre semble condenser l'histoire picaresque de Genet, ses vagabondages, sa vie en marge, ses prostitutions, ses amours. Mais il fixe aussi, de l'abjection subie à l'abjection consentie et revendiquée, une figure d'ascète étonnant, à la recherche de la sainteté par les voies de l'abjection.

Invité par une prestigieuse université de Virginie, un jeune Français découvre émerveillé la vie dorée des college boys, leurs équipes sportives, leur campus dans une vallée paradisiaque. C'est le temps d'une Amérique sage, celle d'avant l'explosion des mœurs et le fracas des années soixante. Très vite, le jeune homme comprend qu'il reste un "étudiant étranger". Il va franchir des lignes, transgresser des tabous, sans même s'en rendre compte: d'abord en faisant l'amour avec une jeune institutrice noire, April. Ensuite en tombant amoureux d'une héritière de Boston, Elisabeth, personnage fantasque et corrosif... Sur un ton limpide de sincérité, ce récit de formation ressuscite, avec humour et nostalgie, les jours fragiles de l'adolescence, quand "tout était la première fois". Prix Interallié en 1986, L''Étudiant étranger, après un très grand succès en librairie, a été adapté au cinéma par Eva Sereny, avec Robin Givens et Marco Hofschneider.