Jan Těsnohlídek Livres

Souborné vydání básní z let 2005–2013. Obsahuje sbírky Násilí bez předsudků (4. vydání), Rakovina (2. vydání) a Ještě je co ztratit (2. vydání).

Jan Těsnohlídek ml. (*1987) přichází po třech letech s novou sbírkou básní, která je již jeho pátou knihou. Hlavně zachraň sebe obsahuje přes třicet textů, mezi kterými najdeme několik společensko kritických, avšak tato linie není zdaleka tak určující, jak tomu bylo ve sbírce Rakovina, stejně jako se nedá mluvit o generační výpovědi, za kterou bylo označováno Násilí bez předsudků (Cena Jiřího Ortena). Hlavně zachraň sebe je spíše dokumentem. Dokumentem o naději, plánech, stárnutí, míjení se a ztrácení se. Těsnohlídek dává nahlédnout do svého soukromí – tiše, stroze, srozumitelně a s notnou dávkou rezignace. Nové básně jsou veskrze osobní, dotýkají se však témat a situací blízkých všem a nabízí tak velice silný čtenářský zážitek.

Jan Tĕsnohlídeks zivile Poesie trägt innerhalb der tschechischen Szene eine unverwechselbare Handschrift. Man fühlt sich ein wenig an die Beatniks erinnert: knappe, gradlinige Sprache, umgangssprachlicher Ton, mitunter rau im Aus-druck, ohne viele Metaphern und komplizierte Kompositionen oder Figuren. Er schreibt über Themen, die allen kennen, schöpft aus realen Si-tuationen, Beobachtungen und Erlebnissen, und bleibt dabei stets am Boden, klar und konkret. Bei Jan Těsnohlídek geht es um den Kreislauf von Suchen, Finden und Verlieren: Um den Unsinn der alltäglichen Strapazen, um gefundene und verlorene Lieben, durchzechte Nächte, sinnloses Gelaber bei unzähligen Gläsern und um die im Zigarettenrauch schwindenden Erinnerungen an das, was man einmal wollte. Und am Ende bleibt die ewige Frage: „Und nun?“ Aus dem Nachwort von Martina Lisa

Román ADA na malém rozsahu rozehrává příběh lásky dvou dospělých lidí, unavených z toho, co bylo, a snad i z toho, co bude, co ještě může být. Dotýká se česko-polských vztahů, odehrává se v Praze, Krakově a na Vysočině. Děj samotný však není pro román stěžejní. Těsnohlídek napsal svižným, překotným jazykem dokument, reportáž o době, ve které žije. Reportáž aktuální, platnou, až nadčasovou, dík čemuž se, stejně jako jeho básnické sbírky, román ADA jistě nevyhne nálepce "generační výpověď".

Prvotina Jana Těsnohlídka ml. je básnicky ambiciózní projekt. Expanzivní styl psaní v nejlepších chvílích střídá fotograficky zachycený okamžik příkré meditace. Kritika spatřuje ve sbírce možnou generační zpověď (K. Piorecký, Tvar 14/09), ale také poezii, která se knižně vydávat neměla, manipuluje a její autor „kecá" (O. Hanus, tamtéž). Jan Těsnohlídek ovšem v žádném případě nepředkládá pouze lyrizující žvást. Texty jsou určeny pro inteligentní publikum spíše než pro úzce orientovaný poetariát. Sbírka násilí bez předsudků je druhé samostatné vydání.

Kniha Hranice a zdi je již pátou sbírkou autora, jehož tvorba vzbudila nebývalý ohlas. Těsnohlídek se vrací k delším útvarům, které charakterizovaly především jeho debut Násilí bez předsudků (Cena Jiřího Ortena), avšak nadále je hlavním rysem stručnost, důležitou roli hraje ticho. Tematicky se kniha Hranice a zdi rozkládá mezi bezútěšnou sociální kritikou a osobní výpovědí. Kniha obsahuje ilustrace od ceněného malíře Josefa Bolfa, které jsou ve výborném dialogu s Těsnohlídkovými básněmi. Tak jako v básních tak i na ilustracích jsou postavy, které jsou samy. Samy na své problémy, i na ty společenské.

Nová sbírka autora, jehož debut Násilí bez předsudků (Cena Jiřího Ortena) zaujal kritiku spontaneitou prudkého řečového proudu, je dalším krokem na cestě k současné české angažované poezii. Tři desítky textů znovu nechávají se vší naléhavostí vyvstávat aktuální společenské problémy a staví se tak zády k vyprázdněnému estetismu současného literárního provozu. Kdo čekal, že po sbírce Násilí bez předsudků autor znovu vyplaví veletok slov a emocí, bude nepochybně zklamán. V Rakovině se Těsnohlídek ml. představuje mimo jiné jako autor, který si dokáže zjednat odstup od věcí, jako ironik a provokatér. I pro Rakovinu však platí, že má potenciál oslovit víc než jen úzký kruh čtenářů, který kolem sebe česká poezie vyměřila.

Stalo se, že tam, kde byla vážnost, vkrádá se s lety komedie života. Jako by bylo třeba zkrotit mladistvý zápal, ukázat nespravedlnost a nesmyslnost světa nejen v jejich tragické podobě, přivést na jeho zbytečnou scénu postavy, které se ještě naposledy pokusí ukázat, jak že by měl vypadat správný život. Garum dělí od poslední sbírky čtyři roky, dost dlouhé k tomu, aby básník zapadl ještě hlouběji do svých životních trablů. Přiblížil se k lidem města a spatřil je zadlužené, žebravé, s poničenými vztahy a špatně zaopatřenými dětmi. Bylo to kdy jinak? Sem sesbírané dvě desítky textů ani na chvíli nezastírají, jak hluboko do minulosti sahá prasklina, a vlastně ani nenabízejí žádný recept, jak její rozvratné dílo zastavit. Co je ovšem důležité: Garum má rytmus a kříží všechna ta palčivá svinstva současnosti, odstiňuje je důvěrně známými existenčními prohrami, vrací zpět motivy a staví je do figur, které byste nečekali. Svět je v rozvratu a váš básník s ním.