Kniha o bílé a černé magii, smyslu psaní, životě mouchy a hypnotizérovi, o mariborském zázraku. Stroboskopicky rozostřená milostná novela plná magického realismu. Advokacie mouchy domácí. Hyperrealisticky text brojící proti digitálním parazitům světa, oslava lásky, té nejvyšší hypnózy.
Dora Kaprálová untersucht mit Leichtigkeit und Dreistigkeit Beziehungen zu verschiedenen Männern in ihrem Werk „Winterbuch der Liebe“. In etwa 60 Vignetten reflektiert sie als Frau über deren Blicke und Handlungen, stellt die Liebe in all ihren Facetten dar und schafft eine literarisch-feministische Übung, die großen Lesespaß bietet.
Přičiněním editora Ivana Wernische, který z básníkových veršů vybral a uspořádal ty nejlepší kusy, vznikla doposud nejucelenější a nejvýraznější sbírka Leoše Bacona Slaniny — kniha s vnitřním dějem, který přes svůj formální rozkmit od lyrických črt k hmatatelné věcnosti, od vážné polohy ke groteskní rozjívenosti perzifláží, dokáže předat podstatné sdělení, totiž autorův osobní příběh času, nenávratných dnů a vůbec všeho, co mizí… Kniha vychází s doslovem Dory Kaprálové.
Průřez tvorbou Almanachu - Radikální báseň se vrací
V povídkovém souboru Ostrovy tematizuje Dora Kaprálová na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Tucet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné enápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě.
Tyto autorčiny prózy mají nejblíže k její předchozí povídkové knize Ostrovy. Oproti ní zde ale ubylo berlínsko-brněnských témat a přibylo ztišených či naopak burleskních příběhů, ve kterých se ocitáme v mezních situacích: mezi životem a smrtí, zrozením a odchodem. Ačkoliv do vážných poloh prosakuje lehký humor, nostalgie či lyrično, autorka i zde představuje současnost sice jako žánrově pestré, ale také jako neklidné místo. Tvůrčí hravost, překvapivé příběhy i vypravěčský švih jsou skvělou protiváhou pocitu, že zachycený svět je vlastně poněkud pochmurný a že z něj místy i mrazí.
Po krásném podzimním dnu se maminka s holčičkami vrací domů. Čekají, že jim otevře tatínek, ale ten doma není a nepřichází… Čím dál víc je trápí nejistota: Kde může být? Nestalo se mu něco? Místo tatínka nakonec zazvoní pan Nikdo. Je skutečný, nebo ho zplodila dětská i dospělá fantazie? Hororová miniatura spisovatelky Dory Kaprálové pro děti od osmi let pojednává o strachu a beznaději a o tom, jak je lze porazit. Autorka umně pracuje s napětím, absurdní zkratkou i podvratným humorem.Lehce hororový příběh pro děti od 8 let ilustrovala Darja Čančíková.
Je to téměř neuvěřitelný příběh. Autorka objevená až ve svých více než osmdesáti letech se takřka přes noc stává jednou z nejúspěšnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelek. Za povídkový soubor Želary získává Státní cenu za literaturu a podle novely Jozova Hanule je natočen veleúspěšný film, který je nominován na Oskara. Kdo však je Květa Legátová (vlastním jménem Věra Hofmanová)? Jaké byly její osudy předtím, než se stala slavnou? Co dnes prožívá a o čem přemýšlí? Více než rok chodívala o několik generací mladší novinářka Dora Kaprálová na kus řeči ke Květě Legátové a nahrály spolu desítky hodin poutavého vyprávění o autorčině dětství, válce, učitelských štacích na Valašsku, literatuře a také zvířatech, která ji provázejí celým životem. Během té doby se staly přítelkyněmi a Dora Kaprálová tak mohla poznat skutečnou Věru Hofmanovou: „Tahle spisovatelka, dramatička, učitelka, ochránkyně zvířat je jako skála, jako Lucka Vojničková ze Želar, jako Květa Legátová, jako žena, která je někdy třeskutě vtipná, aby nebyla vzteklá. Která občas mentoruje, protože svět musí mít pevný řád. Která je silná jednoduše proto, aby nepropadala slabosti. Aby se svět nerozsypal jako to zrní, co jako malá tak ráda sypala svým milovaným slepicím v rodném Podolí.“
Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a potkává místní i zaváté a sváté bytosti. Zájem o ně v jejich poklidné existenci či v osudových momentech vždy tryská v přesných větách. A ať už jde o „umírající tetu Zuzanu“ či o řezníka v berlínském krámku — k těsné důvěrnosti stačí jen pár detailů. Berlínský zápisník je čtení bez patosu, zato poetické i humorné, přičemž nikterak nepomíjí hloubku, složitost a také smutek světa, spjatý s živou dychtivostí po dalším setkání.
Texty Zimní knihy o lásce vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho Jedna žena. Kaprálová každý den napsala jednu vinětu s vlídnou vidinou, že si jednoho dne P. E. texty přečte a bude potěšen. To se i stalo — rok po českém vydání vyšla novela v maďarštině. Je to kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Že jsou tam občas nehoráznosti, autorku pochopitelně mrzí. Netuší, kde se tam vzaly, ale ví, že bez nich by některé mikrosituace postrádaly vnitřní pravdivost, a tedy i nutnost texty psát. Životadárná energie nepramení přece jen z prachobyčejného sexu, ale i z nadpozemské touhy, což tuší i srny, když po lovecké sezóně olizují mlčky sůl.
