Roman Szpuk Livres

Haiku od českých a slovenských autorů. Editoři k novému výběru českých a slovenských textů přistupovali s největší obezřetností a snahou udržet laťku kvality velmi vysoko. V knize tak na vás kromě výjimečných autorů formy haiku čeká i velké množství precizně zpracovaných témat, jako je pomíjivost, pokora, introspekce, hluboký smysl pro detail, ale též jazykový humor a situační komika. Samotný název, pocházející z textu Jakuba Zemana, není jen odkazem na tradiční téma, ale nese i symbolickou hodnotu, jeho citlivá nostalgie a víra ve vliv lidského díla nám připomínají osobu významného českého teoretika a překladatele haiku Antonína Límana, jehož památce je kniha věnována. Haiku je citlivý lyrický útvar s filozofickým přesahem a má schopnost měnit pohled na svět kolem. Ať i vám každé haiku poodhalí kousek něčeho nového a přiměje vás k pozastavení se nad krásou obyčejných věcí.

V autobiografické próze popisuje básník, meteorolog a tulák Roman Szpuk své výpravy do lesů Šumavy. Vydává se na bouří bičovanou rozhlednu na vrcholu Boubína, na zimní přechod Basumského hřebene nebo za říjícími jeleny. Potkává se s lidmi z okraje společnosti, často však s vnitřním bohatsvím. Deníky prokládá krátkými básněmi – haiku a doplňuje je fotografiemi, pořízenými vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou. Kniha byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého. Druhé vydání je rozšířeno o texty z roku 2018.

Změny počasí a nálad šumavské krajiny v prózách vimperského básníka: Roman Szpuk, vynikající básník, je chodec a milovník drsného počasí. V knize popsal svoje výlety na bouřemi bičovanou rozhlednu na vrcholu Boubína, zimní přechod Basumského hřebene, výpravy za říjícími jeleny. Jeho bohatý jazyk rozehrává všechny nálady a taje šumavské přírody a krajiny i lidského nitra. V knize najdeme i portréty rázovitých figur z Vimperka a jeho okolí, lidí z okraje společnosti, kteří ale disponují velkým vnitřním bohatstvím. Roman Szpuk se tak řadí po bok Karla Klostermanna a Josefa Váchala, skvělých spisovatelů a milovníků Šumavy, a v tomto bytostném básníkovi dnes nalézáme neméně dobrého prozaika.

Emotivní básně šumavského rozervance. Niterná poezie autora řady básnických sbírek, inspirovaná zážitky a setkáními – u každé básně je uveden pramen inspirace nebo věnování.

Povídkový soubor Kunderion charakterizují vtipný sarkasmus, ale i společensko-kritický tón (např. Fronta na vlažný pivo, Dodekameron), které zdařile vyvažuje humor, ironický odstup vypravěče, ale i patřičná dávka melancholie, zastavení v kunderovském „lyrickém věku“ (např. Něco z Jedůvky). Knihu podbarvují odkazy na texty slavnějšího kolegy z Paříže (např. Poslední láska směšného pána), především ale je o potřebě, hledání i ztrácení lásky, o vzájemném protínání i míjení, jak jsme toho byli svědky v předešlé Radově próze Promiskuitní večírek, na kterou Kunderion svým uspořádáním, názvem i atmosférou jednotlivých povídek volně navazuje.

V rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko popisuje básník, meteorolog a tulák Roman Szpuk část svého života, strávenou zejména v lesích Šumavy. Představuje se jako vnímavý pozorovatel obyčejných, a přitom fascinujících detailů, které zůstávají ostatními neobjevené. Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený. Zároveň však žije ve všední realitě, otevřeně popisuje návštěvy nemocné matky a starých lidí upoutaných na lůžka. Setkává se s tuláky, samotáři a blázny, modlí se, spí venku, prochází lesem za každého počasí. V jeho autentických deníkových záznamech znovu ožívá tradice romantiků, poutníků, hledačů a rozervanců. Text plyne svobodně jako Szpukova milovaná oblaka a jer prokládán krátkými básněmi – haiku. Knihu doplňují autorovy fotografie, pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou.

Podtitul: (zvrácené sonety). O autorce bohužel nevíme nic bližšího. Básně nám poslala v roce 1998 její důvěrnice, která s ní trávila čas v psychiatrickém útulku, kam se Zuna dostala už zcela propadlá alkoholu i drogám. Podle svědectví té ženy, která si přeje zůstat v anonymitě, už tenkrát Zuna nic nového nepsala, kromě neustálých drobných retuší již hotových básní. Celé dny trávila mlčenlivým pohledem z okna, až jednoho dne utekla. Nemůžeme si tak být ani jisti, zda si sama tyto verše neopsala od jiné neznámé básnířky, dosvědčeno je jen to, že se o ně strachovala a takřka všude je s sebou nosila v dosti potrhaném svazečku. Zřejmě to byla jediná literární pozůstalost té mladé ženy, jíž v době hospitalizace nebylo více než pětadvacet let. Jeden z bývalých chovanců útulku zaslal před časem lékařskému personálu zprávu, podle níž se setkal se Zunou na jistém severočeském nádraží. Ve značně zuboženém stavu požádala ho o almužnu. Jevila známky prohlubující se depersonalizace. Zřejmě se odtamtud vydala na cesty, kdoví kam, kdoví pod jakým jménem?

Soubor deníkových próz s názvem Stmívá se… obsahuje zápisy spojené s autorovým pobytem v protialkoholní léčebně Lnáře. Jde o relativně homogenní část víceméně fluidního souboru záznamů z doby před léčbou a po ní. Nedílnou součástí knihy je osm vložených autorských ilustrací.

Nová sbírka současného českého básníka obsahuje především reflexivní a intimní lyriku a poezii s přírodními motivy.