Adéla Gjuričová Livres

Kolektivní monografie pětice renomovaných historiků, reflektující krystalizaci politicko-kulturního klimatu české společnosti po roce 1989. Autoři zkoumali formování české politické kultury a politicko-kulturních identit po roce 1989 - a zjistili, že polistopadovou politiku neštěpí v první řadě různé ideologie, nýbrž že je "rozdělena minulostí". Mnohovrstevnatá role, již v české politice hrála a dodnes hraje reflexe minulosti (a to nejenom té komunistické), je také námětem této publikace. Hledání a vytváření politických tradic a tím i obrazů minulosti totiž nebylo arbitrární ani náhodné. Někdy tkvělo hluboko v předcházejícím vývoji dané politické skupiny, někdy v tom, kdo s kým seděl v kanceláři nebo ve vězení, jindy vyplývalo z pragmatiky politického boje. Minulost vytvořila pevné vazby - a na nich k minulosti budovali svou identitu všichni významní aktéři dobové české politiky.

Autorka se pokouší o první nahlédnutí na první politický vývoj po roce 1989 z historického hlediska, tj. především z hlediska dlouhodobějších trendů i diskontinuit moderního českého politického života.

Městské prostředí bylo od středověku prostorem inovací. Od 13. století byla města v české a moravské sociokulturní krajině součástí mohutného transformačního procesu, který zásadním způsobem proměnil celou společnost. Dopady této komplexní proměny pociťujeme dodnes, i když v mnoha ohledech byly překryty procesy moderní industrializace a pozdější deindustrializace, politické liberalizace, zestátnění v socialistické éře i polistopadové radikálně tržní transformace. Tyto změny se sice povětšinou dotýkaly celé společnosti, avšak právě v městském prostředí, jež se mezitím stalo bydlištěm většiny obyvatelstva, byly v dějinném období od středověku po současnost nejmarkantnější. Každá transformace ale pro městskou společnost vždy představovala jisté ohrožení, které mohlo vyústit v úspěšnou racionální reakci, nebo také úpadek či zánik. Moderní města čelí v dnešní době nejrůznějším výzvám: politickým, hospodářským, sociálním a ekologickým. Cílem knihy Město jako laboratoř změny je ukázat, že spojením pohledů nejrůznějších odborných disciplín (archeologie, historie, sociologie, politologie či klimatologie) můžeme nahlédnout historické kořeny současných problémů, odpovědně přistupovat k budoucnosti. Na odolnost města autoři této knihy pohlížejí v historické perspektivě, neboť jsou přesvědčeni, že se moderní město může z minulosti poučit. Odpovědi na výzvy hospodářské, sociální, politické či ekologické musí být nejen neotřelé, ale i mnohotvárné. Nelze sázet na jednu kartu, jak se dnes mnohdy činí. Město i nadále zůstává laboratoří změny, v níž se mohou nejrůznější obory setkávat a obohacovat, přinejmenším tak, jak se o to pokouší naše kniha.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Unterreihe Parlament in Europa, Bd. 3. Der dritte Band der neuen Veröffentlichungsreihe „Parlamente in Europa“ widmet sich der erfahrungsgeschichtlichen Dimension parlamentarischer Praxis. Bislang war die Selbstwahrnehmung von Abgeordneten nur sehr selten Gegenstand historischer Forschung. Ein Vergleich der durch die Beiträge repräsentierten exemplarischen Studien über Ländergrenzen und Epochen hinweg zeigt, wie sich die Lebens- und Arbeitsbedingungen der Parlamentarier in Europa unter dem externen Druck der Professionalisierung signifikant vereinheitlichen - dass und wie Politik zunehmend als Beruf verstanden und erlebt wurde, geben zahlreiche gleichlautende parlamentarische Alltagsschilderungen zu erkennen, die hier zu Wort kommen.

Kniha Návrat parlamentu je věnována poslednímu československému parlamentu v období od listopadu 1989 po zánik společného státu v roce 1992. Federální shromáždění vzniklo jako produkt Pražského jara 1968, avšak jeho aparát a pravidla se utvářely v normalizačním období. Od počátku svobodné éry se utkávalo s charismatickým prezidentem Václavem Havlem. Noví poslanci se učili, jak vzdorovat vládě i nepřízni veřejného mínění (otázka platů poslanců, parlamentních prázdnin apod.). Na jeho půdě se zakládaly strany, které neodrážely rozložení sil ve federální vládě, vycházely tu nové politické hvězdy. Zároveň zde ale narůstaly československé rozdíly a vzájemné politicky motivované národnostní napětí. Autoři dokazují, že podíváme-li se na první polistopadové roky skrze instituci Federálního shromáždění, zažijeme jinou revoluci roku 1989, než jsme z ustálených vyprávění zvyklí, a z dosud neznámé perspektivy spatříme první transformační měsíce i rozdělení Československa. Předností knihy je skutečnost, že zohledňuje nejen českou, ale zároveň i prozatím velmi neznámou slovenskou perspektivu.