Vladimír Borecký Ordre des livres

První monografie českého libomudruna, jazykozpytce, vynálezce a obzvláštníka profesora Jakuba Hrona Metánovského (1840–1921) z pera docenta Boreckého, který se na výstřelky a mnohdy neuvěřitelné myšlenkové pochody člověka proslaveného vynálezem nepřekotitelného kalamáře buňátu dokáže podívat s pochopením a lidským nadhledem. Obrazové přílohy a fotografie. Jakub Hron, český vynálezce a myslitel, se narodil v r. 1840 v Metánově a zemřel 1921 tamtéž. Až do svého předčasného penzionování (r. 1897) působil na gymnáziu v Hradci Králové jako profesor matematiky a fyziky. Těmito obory se zabýval i soukromě, ale mezi jeho díly najdeme také spisy astronomické, lingvistické, filozofické či poezii. Proslavil se několika vynálezy, z nichž nejznámější je buňát nekotitelný (kalamář).První monografickou práci o Hronovi napsal filozof, psycholog a teoretik humoru prof. PhDr. Vladimír Borecký, CSc., který je autorem mnoha knižních publikací a desítek časopiseckých, vědeckých i populárně naučných článků. Borecký v díle poukazuje na skutečnost, že se Hron stal do značné míry obětí povrchních legend, interpretuje jeho osobnost a dílo seriózně, s náležitou vědeckou erudicí, a zasazuje jej do evropského kontextu.

Jako ústřední část publikace je prezentován fragment studie prof. MUDr. Jaroslava Stuchlíka, zasvěcený jeho slavnému případu dr. Jana Lukeše, který vytvořil šestnáct umělých jazyků . neofázií.

Práce vychází z moderního přístupu ve filosofii a společenských vědách, který odmítá tradiční západoevropský ikonoklasmus a staví imaginaci jako východisko lidského poznání a činnosti. Vedle imaginace, jejíž základ vidí autor ve zdvojování mezi skutečností a zdáním, se dotýká blízkých oblastí, v nichž funguje podobné zdvojování, totiž hry, komiky a kreativity. Metodologicky se opírá o rozlišení mezi reduktivními, přírodovědeckými přístupy k společenským vědám, které imaginaci podceňují, a restitutivními přístupy, které jí přiznávají vůdčí postavení v lidském poznání. Kniha seznamuje s různými teoriemi imaginace, hry a komiky, s jejich genezí a strukturou. Dílčí oblasti jsou ilustrovány bohatým materiálem z klinické praxe autora: kresebnými technikami, jokoterapeutickými postupy s hrou s hračkami či s výkladem karet, analýzou komiky, humoru a absurdity. Z kreativních činností se kniha zaměřuje k oblasti brikoláží a ludismů. Ve svém celku se práce filosoficky opírá o fenomenologii, hermeneutiku a představuje výzvu současným scientistickým trendům, které se snaží otupit význam imaginace a zbavit ji její nezaměnitelné funkce v lidském životě.

Antologie obsahuje ukázky z poezie 17 autorů, kteří se ve své tvorbě zabývají patafyzickými východisky. Smyslem tohoto souboru je představit takový typ literatury, který ve svém tvaru dává co největší přednost uplatnění absurdní komiky. Časové rozmezí jednotlivých příspěvků je pak ohraničeno lety 1982-2004, čímž chce upozornit na skutečnost, že právě v roce 1982 vzniklo v Teplicích Patafyzické kolegium, které se této formě věnovalo a snažilo se ji rozvíjet všemi dostupnými prostředky. Kromě ryzí poezie jsou v tomto almanachu zastoupeny i prozaické texty, náznaky divadelních aktovek, životopisné parafráze či kvazideníkové záznamy. Charakteristickým rysem všech zúčastněných autorů zůstává jejich cit pro vyjádření ať už smyšlené nebo opravdové groteskní situace, v níž se často prolíná naivita s mystifikací. Kniha je doplněna zasvěcenou studií Vladimíra Boreckého, jenž je v současné době u nás považován za největšího znalce patafyzického hnutí.... celý text

Problematika interpretace symbolu se ve 20. století v nebývalém rozsahu rozvinula v řadě společensko-vědních oborů. Podle Paula Ricoeura je možné četné přístupy rozdělit do dvou hlavních linií: redukcionistické přírodovědně orientované a humanisticky zaměřené restitutivní linie. Boreckého práce zdůrazňuje imaginativní restitutivní východisko a sleduje přístupy k interpretaci symbolu u C. G. Junga, M. Bosse a Gastona Bachelarda. Seznamuje též s koncepcemi u nás nepříliš známých osobností francouzské provenience: s psychologií motivace Paula Diela, s fenomeno-strukturální psychologií Rogera Mucchielliho a zejména s obecnou archetypologií Gilberta Duranda. Konečně uvádí i pojímání symbolické imaginace v postmoderní rozumějící sociologii Michela Maffesoliho.

Česká literatura se může prokázat řadou skvělých humoristických autorů, ale kupodivu nevyvinula žádnou závažnější teorii komiky. Tento rozpor se snaží překlenout kniha Teorie komiky od známého pražského kulturologa Doc. PhDr. Vladimíra Boreckého, která nejenže podává vyčerpávající historický přehled názorů na komiku od antiky do dnešních dní (přičemž se především při pohledu na 20.století zabývá i těmi vědními disciplínami, které se dané problematice věnují), ale rozvíjí z pozic filosofického existencialismu a kognitivní psychologie vlastní autorovu koncepci komiky.

Práce věnovaná ludismu, zvláštní na hře založené kreativitě, a obzvláštníkům, tvůrcům ludismů a brikoláží, představuje obdivuhodný, systematicky prováděný průzkum, který u nás Vladimír Borecký vlastně založil.

Kniha o hledání autentických zdrojů humoru nalézajících se mimo profesionalizovanou komerční komiku.