Alexandra Berková Livres

101 lež kterou muži říkají ženám - a proč jim ženy věří. PhDr. D.Hollanderová pracuje jako psycholožka, poradkyně ve věci podnikové organizace a výběru povolání. Vede semináře o vztazích mezi pohlavími a přednáší na několika univerzitách. Několik příkladů z knihy: Lež č.5. Dneska se zdržím v kanceláři, to víš, práce nad hlavu. Lež č.10. Když ti říkám, že je vše v pořádku, tak mi to prostě musíš věřit. Lež č.11. Myslím to s tebou smrtelně vážně. Lež č.26. Jediné sexuální fantazie, které mám, se týkají tebe, miláčku. Lež č.29. Jak tě mohlo napadnout, že s ní něco mám! Proboha, vždyť je to tvá nejlepší kamarádka! Lež č.36. Tím, že budeme spolu spát, se mezi námi nic nezmění. Lež č.41. Samozřejmě mi nevadí, že vyděláváš víc než já. Lež č.61. Nic takového jsem nikdy neřekl...

Život žen i mužů v dnešní době je velmi složitý a zdánlivá beznadějnost některých situací je přivádí do poraden psychologů. Každý ví, že číst a psát se učíme několik let, že bez řidičského průkazu nemůžeme za volant. A kdo nás učí řešit denní konflikty, být dobrými rodiči, dětmi, vyrovnat se se svými komplexy? Podle námětu A. Berkové byl natočen televizní seriál v hl. roli s Ivanou Chýlkovou.

Kniha od autorky, jež u nás patří k zakladatelům oboru tvůrčího psaní. Spisovatelka a scénáristka Alexandra Berková vyučovala tvůrčímu psaní od roku 1990 až do své smrti v roce 2008. Její kniha "O psaní" je návodem nejen pro tvůrčí psaní, ale i čtení a myšlení. Za čtenářsky přitažlivou, pro Berkovou tak typickou živelností se skrývá hutný, inspirativní a zkušenostmi podložený esej, který ocení jak začínající adepti tvůrčího psaní, tak i ostřílení matadoři z řad autorů i čtenářů. Devítidílný text "O psaní" v knize doplňuje také úvaha na téma vztahu učitele a žáka, dále rozhovor Boženy Správcové s Alexandrou Berkovou a vzpomínkový text spisovatele a publicisty Jakuba Šofara. Knihu k vydání připravila, rejstříkem a ediční poznámkou opatřila Božena Správcová. Ilustrace Nikola Nováková.

„Má milovaná, krásná, špinavá Magorie!" V Magorii, v té zemi pod plochým kamenem, žijí Pupíci, kteří stojí v čele a „myslí to s námi dobře". A jsou tu také jurodiví. A obyčejní obyvatelé, kteří jsou šediví jako prach a snaží se být ještě šedivější. V Magorii žijí Jaryn, Jiřík a Blanokřídlá. A také Velká Janinka-Velká Matka. V Magorii se pořádají každodenní povinné oslavy na počest velkého císařepána i popravy neposlušných. „... Stále častěji se — sdruženi v houfu — chováme jako jedinec: Hledíme jedním směrem a myslíme totéž: bude tuhá zima. Ale většinou jenom těkáme — jenom tak těkáme. Šedá je součtem všech barev, když slunce kryje mrak, cizince pestrý. . . Motá se jich tu stále víc: velicí, barevní, zdvořilí — všemu se diví a všechno si fotí: obdivuji naši techniku: ručně vyřezávané telefony a bohatě kolorované vozy; závidí nám naše nenáročné, skromné a výkonné ženy; žasnou nad dokonalostí našeho mimikry: věru málokdo dokáže tak rychle jako my zalehnout do prachu a přijmout podobu ze mě..." Taková je Magorie. Na obálce byla použita reprodukce díla Zdeňka Sýkory Linie č. 56, 1988.

Temná láska je novela současné české spisovatelky Alexandry Berkové, vydaná v roce 2000. Text je psán ich-formou a obsahuje metaforické obrazy, vnitřní monology a symbolické reflexe. Děj je rozdělen do tří částí: V boudě, Zápas s andělem a Konec. První část zobrazuje rozhovor pacientky s lékařkou, kde žena trpí v manželství, jež ji mučí a zneužívá. Její vztah s manželem je komplikovaný; nenávidí ho, ale zároveň miluje. Žena se cítí ponížená a bezmocná, což odráží její dětství plné nenávisti. Symbolika manželství ukazuje na omezení práv žen, které jsou srovnávány s květinami, jež jsou roubovány a ničené. Druhá část se zaměřuje na postavu kamenného anděla, kterého se žena bojí, ale po překonání okovů se odváží s ním konfrontovat. Zlo je vnímáno jako součást společnosti. Žena se snaží pomoci své dceři, která se potýká s problémy, a sama se ocitá v pasti alkoholu. V závěru kapitoly se jí podaří anděla přemoci, čímž se osvobodí. Na konci příběhu je žena volná, ale stárne a je hospitalizována. Kniha končí idylkou, která připomíná začátek, a ukazuje na touhu po štěstí. Celá novela symbolicky zobrazuje věčný boj mužů a žen a touhu po svobodě, jejíž dosažení je zdánlivě těžké, avšak nakonec jednoduché.

Všivák je ten, jenž byl zapuzen: otec - jeho Bůh - jej odvrhl a on nechápe vůbec nic. Tato situace, kterou známe jako příběh Kaina a Ábela, ale která se dnes a denně opakuje na dětských hřištích, inspirovala autorku k próze - metafoře o zmateném a těžkém bloudění lidské bytosti, zavržené Bohem: Všivák klopýtá světem a končí na smetišti… Nové vydání úspěšného titulu autorky, která se řadí k nejlepším českým spisovatelům.

Kniha povídek, která při svém prvním vydání v roce 1986 dosáhla obrovského nákladu díky hladu čtenářů po nekomerčním, totiž nestranickém, autentickém psaní.

Evě je pětačtyřicet, ale to by jí nikdo nehádal. Je profesorkou češtiny, má manžela architekta, dceru, bydlí v atypickém bytě. Jenže manžel – ten, co jí slíbil, že jí bude oporou v dobrém i zlém; ten skvělý elegán, co je pyšný, že vypadá úplně jako Ital, si našel jinou. Před společnými známými se vytahuje, že má starší milenku...: „Láska! Blesk z čistýho nebe! Takovej je život!“ Eva by právě teď moc potřebovala oporu. Opravdového muže. A potká Borise. Boris je bojovník: sportovec. Je ale z těch, co nepřicházejí v úvahu. Cizinec z méně rozvinuté země. Jenže je k sobě něco přitahuje...

'Zu den vielen erstaunlichen Merkmalen, die Valerie Solanas’ S. C. U. M. Manifesto (Manifest der Gesellschaft zur Vernichtung der Männer) kennzeichnen, gehören sein scharfsichtiger Blick und seine konsequente Durchführung. So, als kreise die Verfasserin wie ein Greifvogel hoch oben über der Zivilisation, während sie seelenruhig entscheidet, in welchen der Zuchtbullen auf der Weide des rechtschaffenen Bauern sie ihre Klauen schlagen soll – und schließlich alle, einen nach dem anderen, zerfleischt, bis nur noch ein einziges Rindvieh übrig ist, das mit dem kleinsten Pimmel und dem lautesten Schnarchen: der Bauer selbst.' (Sjón) Im Juni 1968 borgte sich Valerie Solanas etwas Geld, kaufte davon eine Pistole, warf sich in schwarze Klamotten und ging in die Factory, um Andy Warhol niederzuschießen. Sie feuerte drei Schüsse auf ihn ab, der letzte traf ihn in die Lunge. 'Es geschieht nicht oft, dass ich jemanden erschieße', sagte sie in der Verhandlung – und: 'Lest mein Manifest, das erklärt euch, wer ich bin.'

Další básně ze sbírek Šípkový keř, Bílý štít, Hoch s lukem, Chléb a sůl, Běsové. Verše věnované matce, bratrovi, verše chvalořečící život, verše, v nichž šípkový keř a na něj vázané přírodní motivy symbolizují autorovi rodný kraj a vlastní osud,verše proti válce napsanév poli 1914 (Medynia Głogowska), verše milostné, verše, o nichž básník v závěru říká: Jsou reflex toho, co zmítalo duší: / láska, bolest i hněv. / V poslední z posledních přece jen buší / má krev.