Petr Štengl Livres

Brutální idiocie. Vulgárnost. Špína. Autentické diskuse z internetových serverů. Tohle není poezie. Je to čirá nenávist.

Ve své druhé knize nazvané 3+1 mísí básník Petr Štengl generační výpověď muže na prahu padesátky s takřka apokalyptickým viděním společnosti. Krátké poetické, ale dobře vypointované mikropovídky se střídají s verši skepticky nahlížejícími na naše možnosti obstát v současném světě (Zeptal jsem se vyhledávače, jak jeřábi tančí / a vylezlo mi, jak mám správně masturbovat) a básněmi ostře útočícími na všechny naše "prověřené" a "nezpochybnitelné" jistoty (Na horizontu už se začínají rýsovat obrysy katastrofy / ale u nás se svítí básníkům do prodele baterkou). Přičtěme notnou dávku ironie (Rozdíl mezi Leninem a zpolymerovaným fotbalistou? / Lenin se rozpadá / zpolymerovaní jsou věční) a máme před sebou silnou literární výpověď člověka, který nahlíží sebezničující tendence naší civilizace, ale neumí jim nijak zabránit.

Pupi, Pupín, Pupulín, Pupánek & Company je bratrem Dona Quijota i Bustera Keatona-Friga. S někdy až naivní představou o fungování světa se románový hrdina vrhá i do marných a zcela zbytečných bojů. Testuje tak systém, ale především sám sebe a je jedno, zda při tom prochází temnotami „socialismu“ nebo „kapitalismu“. Porazí démona alkoholu, s démonem lásky uhraje remízu a porážku utrpí s démonem literatury. To je na jeden život dobrý výsledek. Příběh plný smíchu skrze slzy a naopak – groteskně-ironický pohled na Pupíčkovy patálie se někdy rozostří slzami. To když v historkách nezdolného průšviháře, jemuž každý den přináší nové nástrahy a katastrofy, zahlédneme své vlastní obrazy a vzpomínky.

Po delší odmlce přichází autor s novou sbírkou Jeden člověk. Jedná se o sbírku neotřelou, byť by si jistě zasloužila být otřelou, což by svědčilo o tom, že je používaná a to velmi. Můžeme se v ní setkat s příběhy miniaturními, s dvojveršími gigantickými. Štengl zkoumá, kde je hranice mezi pouhým vtipem a poezií, aby dospěl k závěru, že žádná taková hranice neexistuje. Závěrem si pak neodpustí připojit několika stránkový literární experiment s názvem Slova vyjmutá. Sbírka k smíchu či pláči, k rumu či k čaji.

Dnešní doba je šílená, psát šílené (experimentální) knihy je tedy více než patřičné (a důvodné). Jak to autor myslí? Co tím chce čtenářům sdělit? A chce vůbec něco někomu sdělovat? Ať tak či onak - kniha je na stole a kdo chce, může se pustit do čtení. Anebo může knihu odložit s tím, že se takovými nesmysly nebude vůbec zaobírat.

Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu z nich prohnal automatickým překladačem. Vybral si haitskou kreolštinu, kterou používá více než 10 milionů lidí. Líbil se mu ten název. Vzniklé texty se podobají... Čemu se vlastně podobají? Ale není to jedno? Jsou to podivuhodně „prohnané“ texty. Možná, že kdyby autor poslal do automatického překladače z haitské kreolštiny recept na svíčkovou, vylezl by z toho recept na kulajdu. Možná. Mohli bychom samozřejmě také řešit, čí ten text vlastně je, komu patří copyright. Novinové titulky: Budou automatické překladače přijaty do Obce spisovatelů a PENu? Ale nezkusit to, tak se zbytečně připravujeme o dobrodružství z něčeho nového a hlavně neznámého. Radostí je čím dál tím méně a Bleděmoderní králíček by byl tuze smutný...