Jaroslav Fryčer Livres

Kniha o tvůrcích kabaretů v celém světě.Dílo je doplněno texty z různých světových kabaretů a dob.

Slovník francouzsky píšících spisovatelů (nejen z Francie, ale i Belgie, Švýcarska, Kanady a řady afrických i asijských zemí) vyšel naposledy před 45 lety jako vůbec 1. svazek řady Odeonu a zatížen nejen tehdejšími ideologickými mantinely, ale i úzkým výběrem. Věříme, že ho proto přivítají nejen specialisté, ale i široká kulturní veřejnost.

Sbírka povídek, v nichž se pojí hrůzostrašné náměty s estetikou šoku. Všechny povídky spojuje "zuřivost" ve výběru témat a jejich zpracování, agresivní postoje vůči obecným principům morálky. Vedle smutku a patetického gesta individua tu souběžně spoluúčinkuje ironie, děsivý škleb a krutý smích.

Na pozadí společenského života 60. a 70. let, ve světě novodobé pařížské bohémy, k němuž patří hlavní hrdiny knihy, stárnoucí malíř Burgonde, se rozehrávají dramata pozdní, osudové lásky, generačních konfliktů i tvůrčích krizí a hledání.

Sbírka francouzských lidových písní a básní z 15. až 18. století. Doktor filosofie, středoškolský profesor francouzštiny a němčiny, překladatel a literární vědec Hanuš Jelínek se vždy zajímal o lidovou slovesnost. Jednak přeložil mnoho českých a slovenských písní do francouzštiny, ale i do češtiny přebásnil francouzské lidové písně z 15.–18. století. Výbor je obohacen i o několik písní, u kterých je autor znám, ale jsou již zlidovělé. Ač jsou již tehdy vynikající překlady Zpěvů sladké Francie z roku 1925 a Nových zpěvů sladké Francie z roku 1930, dodnes nezestárly a stále oslovují i dnešního čtenáře.

André Dhôtel est né en 1900, à Attigny dans les Ardennes. Une heureuse carrière professorale l'a conduit — en passant par la Grèce — de la Normandie à la Brie où il enseigne la philosophie au Collège de Coulommiers. André Dhôtel n'est pas seulement un professeur, mais aussi un romancier émérite et fécond. « Le Pays où l'on n'arrive jamais », l'un des plus merveilleux romans de la littérature contempo­raine, a reçu le Prix Femina. Gaspard, fils de forains, est élevé par sa tante qui désire lui éviter la vie désordonnée des nomades. Mais un sort malicieux suscite sans cesse autour de ce garçon des aventures bizarres. Par hasard, il rencontre un enfant fugitif qui, pour retrouver « maman Jenny » et le pays de son enfance, a décidé d'abandonner son père adoptif. Et Gaspard, malgré lui, se trouve entraîné, par une suite de péripéties merveilleuses, à retrouver son camarade et à recher­cher ensemble le pays de son enfance... La ténacité des enfants est enfin récompensée : sur une fête foraine, leur apparaît soudain la boutique de « maman Jenny »... Les rêves de l'enfance ont rejoint la réalité et vaincu les préjugés d'un monde qui n'était pas le leur.

Alexandre Dumas starší byl umělec mnohostranný, známý jako autor dobrodružných historických románů, v nichž se odehrávají napínavé souboje a úniky hrdinů. Méně známé je, že byl také talentovaným dramatikem, který přispěl k rozvoji romantického divadla. Dumas strávil část svého života v pařížských bohémských kruzích, kde se aktivně účastnil provokací a žertů, a to v době, kdy se formoval moderní humor. I když toto období nezanechalo v jeho díle mnoho stop, jeden román je jím silně ovlivněn: Kapitán Pamfil (1839). Tento příběh zrcadlí charakteristické rysy bohémských autorů, jako je jazyková vynalézavost a ironický odstup. Hrdiny jsou Dumasovi umělečtí přátelé a bizarní kapitán v parodickém dobrodružství, které paroduje romány pláště a meče, v nichž Dumas exceloval. Román vyniká nezměrnou fantazií a neobvyklými zápletkami, do nichž se zaplétají jak lidské, tak zvířecí postavy. Tento příběh doplňuje obraz Dumasovy osobnosti o rysy bohémského rošťáka a provokatéra, čímž se stává jeho portrét úplnějším.

Il a dans ce livre deux textes simplement alternés : il pourrait presque sembler qu'ils n'ont rien en commun, mais ils sont pourtant inextricablement enchevêtrés, comme si aucun des deux ne pouvait exister seul, comme si de leur rencontre seule, de cette lumière lointains qu'ils jettent l'un sur l'autre, pouvait se révéler ce qui n'est jamais tout à fait dit dans l'un, jamais tout à fait dit dans l'autre, mais seulement dans leur fragile intersection. L'un de ces textes appartient tout entier à l'imaginaire : c'est un roman d'aventures, la reconstitution, arbitraire mais minutieuse, d'un fantasme enfantin évoquant une cité régie par l'idéal olympique. L'autre texte est une autobiographie : le récit fragmentaire d'une vie d'enfant pensant la guerre, une récit pauvre d'exploits et de souvenirs, fait de bribes éparses, d'absences, d'oublis, de doutes, d'hypothèses, d'anecdotes maigres. Le récit d'aventures, à côté, a quelque chose de grandiose, ou peut-être de suspect. Car il commence par raconter une histoire et, d'un seul coup, se lance dans une autre : dans cette rupture, cette cassure qui suspend le récit autour d'on ne sait quelle attente, se trouve le lieu initial d'où est sorti ce livre, ces points de suspension auxquels se sont accrochés les fils rompus de l'enfance et la trame de l'écriture.