Michaela Jacobsenová Livres

Poslední autorovo dílo. Pět kapitol této knihy, v níž přítel Franze Kafky a vůdčí osobnost pražských německy píšících autorů vypráví a vzpomíná, výrazně přesahuje běžnou hranici memoárové literatury a stává se svéráznou literárně historickou prací. Je to kniha poutavá a zároveň faktograficky, tak bohatá, že pro české čtenáře zůstává neocenitelným průvodcem pro pražské německé literatuře. V Pražském kruhu plasticky ožívají lidské a literární osudy nejen nejznámějších protagonistů (Kafka, Werfel, Rilke, Brod), ale i osobností tří, čtyř předcházejících generací (od Marie von Ebner-Eschenbach až po H. Saluse, F. Adlera, V. Hadwigera, P. Leppina a O. Wienera). Brodovu knihu uvádí studie jednoho z našich největších znalců pražské německé literatury prof. Eduarda Goldstückera, který měl příležitost se s autorem Pražského kruhu osobně poznat....

Výbor z lyriky rakouské básnířky. Vybrala, přeložila a ediční poznámku napsala Michaela Jacobsenová.

Ačkoliv bývá Christine Lavantová (1915–1973) řazena do magického čtyřlístku velkých rakouských básnířek vedle Ilse Aichingerové, Ingeborg Bachmannové a Friederike Mayröckerové, není u nás nikterak známá, nic z její tvorby zatím v češtině knižně nevyšlo. Její básně jsou fascinující a provokativní, přitom formálně vytříbené. Na pozadí obrazů venkovského prostředí rozehrává svůj rafinovaný osobní spor s Bohem, se ztracenou láskou, se světem, v němž trpí a strádá.

Výbor z poezie a krátkých próz významné rakouské autorky Ilse Aichingerová. Vybrala a edičně připravila Michaela Jacobsenová.

Als Karl Kraus an den „Letzten Tagen der Menschheit“ arbeitete, war das Schloss Janowitz seiner Freundin Sidonie Nádherny für ihn ein Zufluchtsort vor der Gleichgültigkeit, Borniertheit und Zerstörungslust, gegen die er sein ganzes Leben angeschrieben hatte. Dass auch dieser friedliche Ort bedroht war, konnte er damals nicht wissen. Sidonie Nádherny war freilich mehr als die Freundin des berühmten Mannes. Mit ihr begegnen wir einer der interessantesten Repräsentantinnen der österreichischen Spätkultur. Ihr Leben (1885 bis 1950) bildet einen Kontrapunkt zu der Katastrophe, die 1942, sechs Jahre nach dem Tod von Karl Kraus, hereinbrach, als die Nationalsozialisten aus Schloss und Park den Übungsplatz einer SS-Panzerdivision machen wollten. Wagnerová erzählt die Lebensgeschichte einer bemerkenswerten Persönlichkeit, einer eigenwilligen und tatkräftigen Frau und zugleich die Geschichte des Schlosses und seines Parkes in den letzten siebzig Jahren bis in die Gegenwart: 1998 beschloss die Prager Regierung die Wiederherstellung und Rekonstruktion als nationales Kulturerbe. Material und Quellen sind neben den Briefen Sidonie Nádhernys an Václav Wagner, an Rainer Maria Rilke und an Karl Kraus ihr bisher unveröffentlichtes Tagebuch sowie Berichte von Zeitzeugen und Archivmaterial, das erstmals für dieses Buch ausgewertet wurde.

Výbor z díla jednoho z nejvýraznějších německých básníků druhé poloviny 20. století Güntera Eicha, jehož znepokojivě úsporné verše svou gnómičností místy připomínají japonské haiku, staví tentokrát především na jeho prazvláštních prozaických nonsensových textech, jež autor nazývá „krtky“ a jež jsou jakousi moderní a přitom duchaplnou a svéráznou obdobou básní v próze. Tyto texty doprovodí výběr z dosud nepřeložených Eichových básní zejména z pozdního období jeho tvorby.

The publication of Victor Klemperer's secret diaries reveals an extraordinary account of daily life during the Nazi period. Described as the best-written and most evocative record of the Third Reich, it combines literary merit with a stark portrayal of the horrors of the era. A Dresden Jew and World War I veteran, Klemperer recognized the dangers posed by Hitler as early as 1933. His clandestine diaries vividly document the experiences of everyday life under Nazi rule, focusing on the thoughts and actions of ordinary Germans, such as the greengrocer and the fishmonger, who share their perspectives on the war's progress. Klemperer, a brilliant historian, struggles to complete his work on eighteenth-century France while witnessing the tightening grip of the regime. He faces the loss of his professorship, his possessions, and ultimately his home, forced into a Jews' House—the last step before the camps. Despite the risks of keeping a diary, he feels compelled to record the unfolding events, stating, "This is my heroics. I want to bear witness, precise witness, until the very end." Klemperer emphasizes the significance of documenting the everyday life of tyranny, asserting that "a thousand mosquito bites are worse than a blow on the head." This volume covers the years from 1933 to 1941, with a second volume planned for 1999.

C'est d'abord pour elle seule qu'Anne Frank entreprend l'écriture de son journal le 12 juin 1942. Mais au printemps 1944, le gouvernement néerlandais décide de rassembler, dès la fin de la guerre, tout écrit relatant les souffrances du peuple occupé. Du haut de ses treize ans, Anne Frank s'adresse alors à la postérité. Au fil d'un récit alerte et chaleureux, elle décrit à sa "chère Kitty" imaginaire sa pénible vie clandestine. Car Anne et les siens vivent cachés dans "l'annexe" des bureaux paternels. L'occasion pour la jeune fille d'observer et de consigner dans son précieux cahier les comportements de chacun, d'analyser avec une maturité étonnante les tensions psychologiques dont vibre le quotidien. Elle y confie aussi sa peur, ses rêves et ses ambitions, ainsi que ses premières amours et ses réflexions sur la religion. Ce Journal demeure l'un des témoignages les plus émouvants sur la Seconde Guerre mondiale. La mort d'Anne Frank en déportation nous laisse au coeur une plaie vive : le souvenir, rendu plus présent et plus insupportable encore, par cette lecture, du génocide des Juifs. --Laure Anciel

Friederike Brion, Charlotte Buff, Lili Schönemann, Charlotte von Stein, Christiane Vulpius, Minchen Herzlieb, Bettine von Arnim, Marianne von Willemer und Ulrike Levetzow, neun Frauen um Goethe, lösen sich aus dem übermächtigen Schatten des Dichters und gewinnen eigene Kontur – auch wenn das Leben der meisten, zumindest für die Zeit ihrer Beziehung zu Goethe, allein aus seiner Sicht kenntlich wird. Verbürgte Quellen erlauben jedoch, ihre Lebenswege nachzuzeichnen, ohne Voyeurismus oder moralisierendes Urteil.

Tři autorovy kratší prózy ze šedesátých let spojuje téma trýznivého prožitku lidského údělu. V novele Ungenach (1968) zpracovává motiv dědictví, který o téměř dvacet let později rozvinul ve svém vrcholném románu Vyhlazení. Ve světě zachváceném rozpadem se mladý hrdina v konfrontaci s minulostí pokouší vypořádat se s rozvolňováním hodnot. V rané próze Amras (1964) se dva bratři na krátkou dobu po sebevraždě rodičů ocitají na hranici života a smrti. Bernhard zde kombinuje vyprávění s prvky deníku, útržky korespondence a aforismy; vše má jen podobu fragmentu, protože svět se pro oba bratry rozpadl. Také závěrečné Moušlování (1969) je zprávou o zraněném životě a o jednotvárnosti lidské existence. Čtyři muži se po léta scházejí v hospodě u karet. Ale jednoho večera je zvyk porušen, protože jeden z hráčů se už nedokáže ke hře dostavit. Na jediné situaci Bernhard ukazuje, jak se konvence a všední očekávání pod tíhou a tlakem nevypočitatelné skutečnosti rozpadají, jak se z norem, z nichž se skládá život, náhle bez pravidel rodí katastrofa. Soubor vyšel v roce 2000 pod názvem Tři novely.

Une femme à Vienne marche sur un fil entre les deux hommes de sa vie. Il y a son amant Ivan, beau et inaccessible, qui l'obsède. Et il y a Malina, le fonctionnaire avec qui elle partage un appartement : réservé, pointilleux, exigeant, d'un calme glacial. Alors que l'équilibre des pouvoirs entre eux commence à changer, elle sent son identité fragile se défaire, révélant progressivement le cœur sombre et meurtri de son passé. À la fois roman policier, histoire d'amour et étude de cas psychanalytique, le chef-d'œuvre de Bachmann nous plonge au cœur brisé de l'expérience humaine, de l'éros, de la névrose et de l'histoire.

Z německých originálů ze sebraných spisů Gesammelte Werke (1973).

Próza Rozloučení s rodiči je závažným svědectvím o nejednoduchém vývoji v procesu individualizace i socializace, svědectvím o bolestném hledání ztraceného domova, který Peter Weiss (1916–1982) nakonec nalezl ve své rodné řeči, v jazyce.