Dvě Tylovy historické povídky, jež tvoří prvou část této knihy, jsou jen ukázkou drobné literární práce historické, jíž Tyl kladl základy k novodobé české historické beletrii. Je v nich prokázána Tylova fantasie, s níž koncipoval i historické práce, když se mu nedostávalo dosti pramenů, tehdy ještě z velké části neznámých, a je v nich jeho velké umění vypravěčské, jež uchvacuje ještě dodnes, jakkoli se již novodobé nazírání historické staví často zcela jinak k historickým faktům, než jak se k nim stavěli čeští prozaici z doby před sto lety. Dramata, jež jsou v knize obsažena, ať je to Paličova dcera, Strakonický dudák či Jan Hus, dokazují velmi přesvědčivě, že Tyl byl divadelníkem tělem i duší, že dovedl v době, kdy jsme měli jen málo, dokonce jen několik dramatických autorů, zvládnout českou jevištní řeč, vybudovat jasné a přesvědčivé postavy českého života současného, z historie nebo vzniklé jako projev české národní fantasie. Nebylo-li možno vměstnati do svazku všecky podstatné hry Tylovy, postačí zajisté alespoň přítomné tři hry, aby si čtenář uvědomil pronikavou modernost Tylova umění v době jeho tvorby a aby v jeho vlastních slovech vzdával hold českému tvůrčímu geniu.
