Kateřina Lukešová Livres

Francouzský sémiotik Tzvetan Todorov zvolil formu "příkladné historie" k analýze vztahu "já" a "druhého". Jako Bulhar žijící ve Francii od roku 1963 se zabývá otázkou "jinakosti" nejen odborně. Pro toto téma si vybral historický materiál, který je základem moderní doby – objevení a dobytí Ameriky, konkrétně Střední Ameriky. V knize z roku 1982 se v čtyřech oddílech (Objevit, Dobýt, Mít rád, Poznat) odvíjí příběh komunikace a tragického nedorozumění mezi dvěma civilizacemi na počátku novověku. Todorov ilustruje své úvahy autentickými texty, deníky a dopisy objevitelů a dobyvatelů, kteří se stávají postavami napínavého příběhu. Od Kolumba po Cortése a aztéckého vládce Moctezumu, protagonisté 16. století reprezentují širší dramata komunikace a vnímání odlišnosti. Španělská conquista, jako největší genocida v historii, formovala identitu moderního člověka, přičemž homogenizace hodnot a masakrování ve jménu nadindividuálních ideálů paradoxně utvářelo moderní morální pozici. Dobytím Ameriky svět získal i ztratil, a kniha nám nabízí cenné poučení o těchto ziscích a ztrátách.

Dva romány vyprávějí odlišně laděné příběhy člověka, který se ocitl v mezní situaci. Černé kouzlo (1983) je sarkastickým autoportrétem antihrdiny, jehož jediným programem je odcizení a sebezničení. Příběh je zároveň kritikou francouzského měšťáctví v době alžírské války. Barbarská svatba (1985, Goncourtova cena) je otřesným příběhem beznadějné vášně syna k matce, která jej odmítá, protože je plodem jejího brutálního znásilnění v mládí. Čtyřicetiletý autor vypráví strhujícím, expresivním způsobem, který si vynucuje účast a dotýká se citů čtenáře.

Studies the moral practices in concentration camps, uncovering the virtues that persevered throughout inhuman living conditions

«Deux siècles de révolte, métaphysique ou historique, s'offrent justement à notre réflexion. Un historien, seul, pourrait prétendre à exposer en détail les doctrines et les mouvements qui s'y succèdent. Du moins, il doit être possible d'y chercher un fil conducteur. Les pages qui suivent proposent seulement quelques repères historiques et une hypothèse de lecture. Cette hypothèse n'est pas la seule possible ; elle est loin, d'ailleurs, de tout éclairer. Mais elle explique, en partie, la direction et, presque entièrement, la démesure de notre temps. L'histoire prodigieuse qui est évoquée ici est l'histoire de l'orgueil européen.»

Obsáhlý román s hlavním hrdinou, chlapcem Theem, jeho lidské a názorové zrání, příběhy lidí a lidiček z předměstí Belfordu před 2. světovou válkou

Jedná se o jeden ze stěžejních Simonových textů. Plně je zde rozvinut koncept „bezešvé“ prózy, kdy čtenář jen stěží rozlišuje konce a počátky jednotlivých scén a obrazů. Interpunkce je často vyrušena nebo invertována (závorky přecházejí do nových kapitol). Příběh se odehráváněkdy v 60. letech 20. století, časová datace však v příběhovém rozvoji nehraje zásadní roli. Bezejmenný hlavní hrdina (zřejmě zástupné ztělesnění hledajícího já) se jednoho rána probudí ve svém zchátralém barokním domě, který udržuje jen s vypětím všech svých sil, a během následujících 16 hodin všedního dne naplněného banálními činnostmi (návštěva banky, prodej židle, návštěva příbuzného, večeře v kantýně), z různých, převážně vizuálních fragmentů, zrekonstruuje celý dosavadní život. V souvislosti s tímto postupem přední postmoderní francouzský myslitel Jean-François Lyotard používal termín „anamnéza přítomnosti“.

Překlad francouzského výboru vydaného roku 2002 přináší úryvky z děl různých žánrů: novinové články, úryvky beletristických děl nebo esejů, osobní dopisy, předmluvy ke sborníkům a ukazuje jak různorodost Camusovy tvorby, tak hlubokou jednotu jeho otázek i přesvědčení. Vybrané texty byly napsány v letech 1943 až 1958 a od té doby se mnoho změnilo a otázka terorismu nabyla podstatně odlišných rozměrů. Camus se nedožil nezávislého Alžírska, ani pádu SSSR, ani vzestupu náboženského fanatismu. Přestože promýšlel a psal tyto stránky pro svou dobu, nepochybně se týkají i nás – ať jde o novinové články nebo úryvky z esejů a literárních děl – a mohou nám pomoct lépe pochopit současné dění v Alžírsku, na Středním východě i newyorské události z 11. září 2001. Tyto texty totiž vypovídají o Camusově prozíravosti založené na morálních, filosofických a politických úvahách, jež jsou vždy úzce spjaty s historickými událostmi. Camus důrazně odmítá jakkoliv ospravedlňovat zabíjení a nesouhlasí s tvrzením, že by účel světil prostředky, protože je přesvědčen, že „násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné“ a že určité meze jsou nezbytné proto, aby spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost a štěstí zůstaly zachovány; přináší nám tedy vzkaz bez iluzí, ale paradoxně také důvody, abychom si ze světa nezoufali.