Evelina Merová Livres

Autorka Opožděných vzpomínek, narozená v roce 1930 do asimilované židovské rodiny, zažívá v poklidném prostředí Prahy pocit jistoty, který se však koncem třicátých let rychle otřásá. Nacistická okupace přináší diskriminaci, ztrátu majetku a ponižování, což vyvrcholí deportacemi do Terezína a Osvětimi. Autorka shrnuje svůj život slovy: „Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti.“ Přesto se jí podaří přežít, i když poslední měsíce války prožívá v nesnesitelných podmínkách, nemocná a hladová, vystavena hrůze ze smrti. Osvobození ji zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována do SSSR, kde ji adoptuje vojenský lékař. Nový život však není láskyplný, ale plný osamělosti vedle nefunkčního manželského páru. Následují čtyři desetiletí v Sovětském svazu, kde se snaží žít s novou identitou a starými vzpomínkami, které nikdo nechce slyšet. Musí se vyrovnat se svým traumatem sama, zatímco Leningrad, zničený válkou, se znovu buduje. Židovství je třeba skrývat, neboť ve stalinském režimu je stigmatem. Každodenní život je poznamenán ideologií a strachem, přesto prožívá soukromé štěstí s manželem a dětmi.

Evelina Merová, geboren als Evelina Landa am 25. Dezember 1930 in Prag, erlebte mit dem Einmarsch deutscher Truppen 1939 eine dramatische Wende in ihrem Leben. Im Juli 1942 wurde sie ins Ghetto Theresienstadt deportiert, wo sie bis Dezember 1943 im Zimmer 28 lebte. Zu den Überlebenden dieser Geschichte gehört sie, die durch das Buch und die Ausstellung „Die Mädchen von Zimmer 28“ bekannt wurde. Im Dezember 1943 folgte der Transport nach Auschwitz-Birkenau, wo sie über ein halbes Jahr im Kinderblock lebte, organisiert von Fredy Hirsch. Sie war anwesend, als er starb, und erlebte die Ermordung vieler ihrer Mitgefangenen. Nach der letzten Selektion im Juli 1944 überstand sie das Martyrium in Stutthof, Dörbeck und Guttau, wo sie schließlich befreit wurde. Im Militärlazarett in Deutsch-Eylaui erholte sie sich von ihren schweren Verletzungen. Ein russischer Militärarzt, Dr. Mer, bot ihr ein neues Zuhause in Leningrad an, wo sie am 1. September 1945 als Adoptivtochter eines Ehepaars Mer ein neues Leben begann. In ihrem autobiografischen Werk beschreibt sie die Herausforderungen, die mit ihrer neuen Identität und Sprache verbunden sind, und reflektiert über ihre verlorene Heimatstadt Prag, die für sie sowohl Sehnsucht als auch Verlust symbolisiert.