Ve stínu kvetoucích dívek
Druhý díl, poctěný r. 1919 Goncourtovou cenou, se odehrává z větší části v normandských mořských lázních. Autor opět uvádí na scénu zámožného Pařížana a další postavy a podává mj. analýzu rozdílu mezi spisovatelem-člověkem a jeho dílem, analýzu lidských a rodinných vztahů, pohled na chováni měšťáka a šlechtice a detailní rozbor rodící se lásky mezi mužem a ženou.
Bratři Karamazovi jsou jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové. Pětičlennárodina je pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu: otec Fjodor je realita smyslného nevykoupeného těla, bratři Ivan - čirý rozum, Dmitrij je vášeň a Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.
L'odieux Féodor Karamazov est assassiné. De ses trois fils - Dimitri le débauché, Ivan le savant et l'ange Aliocha - tous ont pu le tuer, tous ont au moins désiré sa mort. Drame familial, drame de la conscience humaine, interrogations sur la raison d'être, de l'homme, tableau de la misère, de l'orgueil, de l'innocence, de la Russie au lendemain des réformes de 1860, orgies, miracles, la richesse de ce roman de Dostoïevski, son dernier et considéré comme son chef-d'œuvre, ne sera jamais épuisée. Le génie de Dostoïevski est à ce point divers que Nabokov a même osé écrire : " N'oublions jamais que Dostoïevski est avant tout un auteur de romans policiers ... un maître du suspens. "
Jaký je tento poslední a proslulý Dostojevského román? Je to román kriminální, sociálně filosofický, nábožensko-mystický, rodinný, polemický, obžalobný, nebo je to něco na způsob církevního traktátu? Dodnes o tom pokračují spory a na všechny tyto atributy je možno odpovědět kladně. Ale ještě správnější bude, řekneme-li, že je to vše v jednom, a navíc, že je to strašná, krutá, až úděsná kniha, jejíž problémy a otázky, zvláště v době jejího vzniku, zmítaly životem a v jiných podobách nepřestaly vyzařovat do moderní literatury. Je v ní celý svět ruských typů, široký obraz ruského života, román osudu člověka, Ruska, lidstva, ale také všechen souhrn myšlení a hledačství Dostojevského, jeho svár s filosofickým materialismem a se socialismem, ale také i všecka míra jeho vlastních pochybností, protest proti nespravedlnosti a krutosti světa a jeho božského i lidského řádu. Děj románu je očividně obrazem mučivých myšlenek, vášnivých citů a krutých pochybností Dostojevského, řítí se kupředu s nezadržitelným napětím a dramatismem, plným zvratů; postavy bratrů Karamazových i jejich otce navždy utkví v paměti čtenáře.
Básnické texty Prokopa Voskovce, synovce Jiřího Voskovce, měly v časech svého vzniku jen málo šancí ke svému zveřejnění. Za minulého režimu je cenzura ocejchovávala a vytěsňovala jako „surrealistické“, později byly zakázány coby dílo chartisty a nakonec emigranta. Přesto jde nesporně o svrchované básnické dílo, jehož „polistopadové“ zpřístupnění nyní tato sbírka – žel už posmrtná – zásadním způsobem završuje. Přináší totiž kromě titulní básně i další jeho vrcholné básnické celky z 60. let a zároveň i řadu jiskřivých miniatur z autorovy pařížské literární pozůstalosti. Celistvě tak odkrývá subtilní tkáň Voskovcovy poetiky v její hravosti, melancholii či humoru, v její osobitosti a návratných motivech, dává vyniknout zplna a prokresleně jedinečnosti jeho vidění světa a svébytnosti způsobu, jakým je cítil potřebu vtělovat do svých zápisků.
Nejvýznamnější autorův román zobrazuje fyzickou, morální a mentální degeneraci tří pokolení šlechtického rodu Golovlevových. Satirická kronika rodiny, jejíž členové, vnitřně podlomeni, propadli kořistnictví, mamonu, pokrytectví, slabošství a vzájemně se ničí a doslova vraždí. Jejich dům se vylidňuje, zaplňuje stíny mrtvých, mezi nimiž těká poslední potomek vymírajícího rodu, přezdívaný Jidášek a Upíreček, ztělesňující kořistnictví a vnitřní prázdnotu. 01-059-74
Celá antologie je rozdělena do dvou částí: v první, nazvané Brzdy v zatáčkách, se autor představuje poezií, která vznikala v letech 1958-1969. Voskovec zde vychází a těží především ze svého vztahu k surrealismu a převážně v tomto duchu komponuje své texty. Vznikají zároveň jako určitá součást rozhovorů či debat mezi přáteli, v nichž si vyměňovali názory nejen na umění, ale i na životní zkušenosti. Bez nadsázky lze říci, že právě v těchto záznamech nejrůznějších nápadů a myšlenek chápal Voskovec naplnění údělu básnické existence. Mnohem odlišněji pak působí po obsahové stránce verše, jež jsou shromážděny ve druhém, závěrečném oddílu tohoto výboru a zahrnují období 1981-2005. Voskovec tu totiž zachycuje nelehkou pozici člověka, pohybujícího se v exilu. Tato změna se projevuje převážně ve formě trpkých monologů, v nichž se do popředí derou pocity osamocení i nechuti komunikovat s okolním světem.
A comedic story about a member of the landed gentry of nineteenth-century Russia whose indolence destroys his life.
Autor Zpěvy Maldororovy vydal vlastním nákladem roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie. Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci. Počátkem 20. století se k němu přihlásili příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců. André Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu. Později napsal: „Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického...“ Doslov Bruno Solařík.
