Daria Ullrichová Livres

Pohled na život ortodoxních žen prostřednictvím nejintimnějšího rituálu - mikve. Smyslem rituálu je očistit ženy od "nečisté krve" tak, aby byly znovu tělesně připraveny pro své muže.

Le nez de Cyrano s'est mis en travers de son coeur. La belle Roxane aime ailleurs, en l'espèce un cadet sans esprit mais de belle apparence, Christian de Neuvillette. La pièce de Rostand met en scène la tragique complicité entre deux moitiés d'homme, et s'achève sur une évidence en forme d'espérance : sous les traits de Christian, ce n'était pas moins que l'âme de Cyrano qu'aimait Roxane. Avec ce drame en cinq actes, au travers des reprises ou des adaptations cinématographiques, Rostand a connu et connaît un succès ininterrompu et planétaire. Pourquoi ? A cause des qualités d'écriture, des vertus dramatiques ou de la réussite du personnage principal de la pièce ? Sans doute, pour une part. Mais la raison profonde tient à son art de caresser l'un de nos plus anciens mythes : il n'est pas de justice ici-bas, ni d'amour heureux. Presque pas. Et tout est dans cette manière de nous camper sur cette frontière, entre rêve et réalité, entre lune et terre.

Jalousie ! Jalousie ! Pourquoi faut-il qu'Othello, superbe et généreux, tombe dans ce piège ? Lorsque le Maure arrive à Chypre, sa gloire est au plus haut. Seul capable de battre les Turcs, il est même servi par la tempête qui balaye la flotte ennemie. Comme si les Cieux aussi étaient à ses côtés. Ses noces avec Desdémone font de lui un homme heureux. Nuit de fête pour les amants. Nuit funeste qui voit Iago, le traître, multiplier les intrigues pour empoisonner leur joie. Que n'a-t-il l'excuse de l'amour ? Non, ce qui le mène, c'est la haine. Nuire. Détruire Othello en insinuant que Desdémone a pu le trahir. Folie ! Par quel mystère Othello se laisse-t-il abuser par ce misérable ? Passion et violence, sombres machinations... Le destin prend sa revanche.

« Ma conscience a mille langues, et chaque langue raconte une histoire, et chaque histoire me condamne comme scélérat. Le parjure, le parjure, au plus haut degré, le meurtre, le meurtre cruel, au plus atroce degré, tous les crimes, poussés au suprême degré, se pressent à la barre criant tous Coupable ! coupable ! » Ô roi criminel, maître des cruautés et des traîtrises, la démesure de ton ambition t'a fait commettre les pires violences. Souviens-toi de tes victimes, le roi Henry VI, Clarence, son frère, les deux jeunes innocents exécutés dans la tour de Londres, Buckingham et tant d'autres, crains leur vengeance, car après le crime vient le châtiment, Marguerite l'a prédit...

Komedie o třech aktech s předehrou a epilogem. V alegorickém zrcadle hra ukazuje pozemské nešvary, politikaření a války přenesené do světa drobného hmyzu.

Třetí hra Josefa Topola z roku 1963 je jednou z nejlepších básnických dramat dvacátého století: střídají se v něm reálné obrazy života soudobé vesnice (násilná kolektivizace, odumírání tradic, krize kolektivní idnetity, odosobnění vztahů) se světem divadelní fantazie v podobě masopustního reje, tradičního lidového obřadu, v jehož rámci se přechodně obrací zajeté stereotypy. Topol konfrontuje mýtus s realitou, vesnici idylickou a idealizovanou s vesnicí skutečnou, plnou dřímajících i otevřených konfliktů, předsudků, temných vášní i pudů. Nic zde není černobílé, téměř každý chybuje a mýlí se. Ten nejčistější je pak nešťastnou shodou událostí obětován. zdroj: Mgr. Libor Vodička, Ph.D.

Séducteur invétéré, Dom Juan, récemment marié à Elvire, fuit cette dernière en compagnie de son valet, le fidèle Sganarelle. Mais, au milieu de ses conquêtes libertines, reparaît le spectre du Commandeur que Dom Juan a tué au cours d’un duel. Dans cette pièce, Molière révèle, au-delà des masques, le destin tragique d’un homme qui ne vit que dans l’instant et qui éprouve la difficulté baroque de n’être qu’un.

Programová brožura k inscenaci Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Jedna z nejznámějších her Josefa Kajetána Tyla je pohádkovou báchorkou pro děti i dospělé. V půvabné pohádce se prolínají reálné typicky české postavy s tajemnou říší přírody, se světem nadpřirozených sil.

Alois Jirásek, Otec : [drama o třech jednáních : premiéra 21. června 2007 v Národním divadle]. Martin Františák, Doma : [premiéra 21. června 2007 v Národním divadle. Příběh „ztraceného syna“, vracejícího se do rodného kraje na pohřeb matky. Děj je zasazen do času ničivé povodně. Hra byla poprvé inscenována na profesionálním jevišti v Národním divadle v Praze společně se hrou Aloise Jiráska Otec, obě hry se totiž dotýkají obdobných témat, vyrůstají z dramatičnosti vztahu k rodovému dědictví, „ke gruntu“. Grunt znamená nejen hmotný majetek, ale i podstatu, základ, kořeny. Jiráskova hra reflektuje minulost, která v nás přetrvává. Františákova hra zobrazuje autentickou současnost, ptá se po minulosti, hledá kořeny domova. Hra vznikala z pudu sebezáchovy. Z horské samoty mě nutnost po třech syrových letech odstěhovala do města. Opustil jsem tehdy několik hlubokých přátelství z horských samot a ztrácel se ve městě a bludech. Pocit viny, že jsem cosi zradil a ztratil, k čemusi nutil. Nějak na to všechno odpovědět a neztratit stopu. Nedá se hovořit o prvotním nápadu, ani o nějakém vanutí ducha. Spíše to byly údery sekery v modré noci bez měsíce a beze hvězd. Někdo někde zpíval, někdo klečel za stodolou, něco ulomilo pět latí v plotě…